Avatar nám představuje až příliš pestrý les

Hlubiny podvědomí v lecčem připomínají temný hustý les. Nikdo neví, co v něm najde. Možná to nebude nic pěkného. Přesto jeho volání nejde odolat. Gothenburgská melodeathová banda Avatar novou deskou varuje — nechoďme do lesa. My i tak tohoto varování nedbáme a vydáváme se jejich les prozkoumat. V tomto surrealním a místy zběsilém zážitku bychom se ale mohli ztratit.

Out of the shadows, into the dark

Ačkoliv tvorba Avatar by se nejblíže dala označit coby melodický death metal, i této škatulce se kapela zdařile vyhýbá. Pro jejich hudbu je charakteristické posouvání mezí žánru. Navzdory tomu za svou kariéru stihli etablovat některé pro ně charakteristické prvky. Vizáží i zvukem často evokují karnevalovou nebo cirkusovou estetiku, texty zase nesou viditelnou inspiraci dílem Franze Kafky nebo George Orwella. I přes tyto spojnice, každé jejich album působí svěže.

Je už zvykem, že Avatar přináší silné koncepty, které jejich desky efektivně drží pohromadě. Výjimkou není ani novinka Don't Go In The Forest. Po přímočarejším a tvrdším Dance Devil Dance se Avatar naplno noří do své eklektičnosti a hlubin podvědomí. Silný nápad, který je ale obtížně ukotvitelný, umožňuje Avataru experimentovat hned několika různými směry. Možná až příliš mnoha směry. Výsledkem je deska o deseti skladbách, kde pestrost vítězí nad pospolitostí, což zamrzí fanoušky celistvých zážitků.

Red is the sky and red is our blood

Kromě známého Franze Kafky na desce Don't Go In The Forest uslyšíte i vlivy Davida Lynche. Jde o nevysvětlitelnost a přitom pronikavost obrazů, které nemohou pocházet odnikud než z podvědomí.

Právě tato nevysvětlitelnost proniká celým albem. Tam, kde se Avatar v některých písních dříve surreálna jen občas dotýkal, zde na něm staví celé album. A podobně jako u Lynche i zde to slouží k humanistickým účelům. Ať už jde o ukázku surového lidského zla nebo o naději, že proti takovému zlu jde bojovat.

A tímto bojem začíná celá deska. Tonight We Must Be Warriors posluchače svolává k pospolitosti. Epický refrén zvolavá o síle davu a pumpuje krev, o které zpívá. Jde o skvělý start desky, dobré místo komfortu před následným experimentováním a temnějšími tématy.

Z tohoto komfortu rychle vytrhne In the Airwaves. Death metalový nářez brutálního textu plynule přechází v hypnotický refrén, a než se nám podaří vzpamatovat, upadáme do hlubokého transu. Psychedelika se tu mísí s intenzivní agresí a my stěží dokážeme popsat své emoce, navzdory úplnému pohlcení. Tento trans trvá až do konce písně. Rázem se objevíme na palubě člunu, který kormidluje tajemný Captain Goat.

Tenhle song je námořnická vypalovačka znějící jako nic, co kdy Avatar vydal. Repetitivní refrén zpívá o kapitánovi s kozí hlavou, který kormidluje loď do cíle. Zpěvák Johannes Eckerström říká, že mu můžeme věřit. Jenže nemůžeme si být jistí, satanská ikonografie nás nechává na vážkách. Přesto kapitánova posádka dopluje do cíle. Ke vchodu temného lesa.

He who knows the boat, steer us clear of jagged shores

Nestíháme zpracovat první tři skladby, ta titulní to do nás zase napálí hned od první sekundy, tentokrát skvělým bassovým riffem. Znovu jde o track, který dokazuje, jak chytlavé umí Avatar refrény, nelze si zde nevšimnout určité inspirace arena rockem. Je to opravdu song, který se bude vyjímat ve skvělých, teatrálních show kapely. Píseň varuje, před vstupem do lesa, protože bychom už nemuseli najít cestu zpátky. Ale my moc dobře víme, že už je dávno pozdě. Protáhneme se mezi větvemi, abychom narazili na další velký experiment desky.

Death and Glitz je navzdory svojí brutalitě trsající disko. Brutální je nejen svými riffy, ale i textem. Právě zde se nejvíce přiblížíme ryzímu zlu. Jde o píseň o opovrženíhodném násilí na ženách za účelem dosažení zvrhlé estetiky. Dokazuje, že Avatar se nebojí žádného tématu ve snaze nastavit zrcadlo zlu a brutalitě. Nejde ale o žádnou senzacechtivost. Ačkoliv text popisuje vraždu tanečnice jen v náznacích, je zde cítit upřímná rozhořčenost zpěváka a vztek vůči pachateli a společnosti, která umožňuje toto bezduché násilí. Vše podtrženo ironickým disco groovem.

They like you more like this

A tragedy with tits

Keep racking up the hits

They love your death and glitz

No-one more obedient than you

S nástupem druhé poloviny alba deska konečně zvolňuje tempo, ale tím trochu ztrácí tah na branku a my ztrácíme pocit procházky temným lesem. Abduction Song je fajn scifárna popisující únosy mimozemšťany. Rytmus refrénu naznačuje určitou rutinu v samotném aktu a děsivá monstra z kosmu by mohla být interpretována jako metafora pro monstra a stalkery mezi námi.

Howling at the waves, we must be strong

Následně navazuje píseň Howling At The Waves, která tempo desky úplně utlumí. Jde o baladu s důrazem na piano a následně i synťáky, která je pro Avatar až nezvykle romantická. Krásná píseň, rozhodně. Ale jde o první moment desky, který dá prostor k přemýšlení. A při tom se nejde ubránit pocitu, že ani tato píseň úplně nezapadá do konceptu desky.

I první polovina alba drží pohromadě spíše na sílu. Ačkoliv jde o skvělé písně, tematicky mezi sebou skáčou až příliš. Těžko si toho všimnout s ohledem na rychlé a agresivní tempo, ale pomalá Howling At The Waves nám konečně umožní od desky odstoupit, získat nadhled a tím jsme  násilím vytaženi z temného lesa. A vlastně se do něj už nevrátí.

Dead And Gone And Back Again je chytlavá sonda do mysli sériového vraha, která se zase vrací k tématu lidského zla, ale hudebně zní až moc jako hra na jistotu, nijak nevyniká. To samé lze říct o Take This Heart And Burn It, která alespoň nabízí zajímavý a šílený text, inspirovaný Johannesovým snem. Těžko říct, o čem ta píseň je, ale jako odraz umělcova podvědomí funguje skvěle.

Závěrečná píseň je pak do progresivního metalu laděná Magic Lantern, která popisuje krásu v tom, nechat se pohltit svým podvědomím. Je to až meditativní, škoda jen, že v tu dobu už nejsme v desce plně zainteresovaní, aby se dostalo kýženého výsledku.

Follow the sound of my voice

Don't Go In The Forest je deska plná skvělých nápadů. Avatar se zde vydává do směrů pro ně dosud neprozkoumaných, ať už jde třeba o disko nebo námořnické popěvky. Navzdory tomu všemu, písně stále znějí jako Avatar. Jenže dohromady nedávají moc smysl jako celek. Spíše než o jedno album jde o kolekci singlů, kde ty nejlepší jsou navíc rychle vystříleny v první půlce alba. U kapely, která se dlouho může chlubit celistvými, koncepčními deskami, jde o nezvyklý krok, který se nevyvedl.

Místo toho, aby tlačili album na sílu, první půlka desky mohla v klidu zůstat v podobě samostatných singlů — stejně už celá vyšla před vydáním. Takhle tu je dílo, které je jako celek méně než součet jeho části. 

Foto: avatarmetal.com