Berlin baby. Dostaneš se do Tresoru a už tě to mění

Nápad jet do Berlína se zrodil jeden večer v šalině mezi hlavákem a mendlákem. Spontaneita přesně jak má vypadat. Člověk přece jen občas potřebuje nárazové akce, aby nezakrněl. My se domluvily se smíchem a na punk, pak už jsme to ale začaly brát vážně a zodpovědně. Tak se zrodil podzimní třídenní trip do hlavního města techna — do Berlína. 

Na Central Bus Station nás autobus zavezl skoro o hodinu dřív. Svítalo, a kdyby noc nebyla flixbusová, určitě bych se jako jedna z mála lidí mohla pochlubit objevováním Berlína za střízliva už od šesti ráno. To se ale nestalo, protože počáteční únava se po útržkovitém spánku projevila naplno. 

Vystoupily jsme tedy a rozhlížely se, zmuchlané jako krajkové kapesníčky: já, moje kamarádka a třetí slečna, která s námi předtím nastoupila v Brně a teď vystoupila. Vypadala mimochodem mnohem víc fresh než my. Obě jsme ji znaly od vidění, a protože není čas se stydět, s pocuchanými vlasy i nervy jsem se jí zeptala, jestli je to ta umělkyně, která kurátorovala a uváděla jednu z výstav na brněnském Art Weeku. Moje kamarádka se zas ujišťovala, jestli se jedná o tu latino girl, se kterou se setkala před třemi dny a která ji zvala na svoji svatbu. No že prý ano. Najednou jsme byly tři.

Ambasády a holubi kam se podíváš

Metrem jsme se doštrachaly do centrální čtvrti Regierungsviertel, nikde ani noha, a za pár minut se mi hned splnil jeden z bodů mého imaginárního what-to-see-in-Berlin listu. Přišly jsme totiž k Židovskému památníku. Procházely jsme skrz ikonické betonové kvádry a kolečka kufrů vytvářela divnou ozvěnu. Na druhé straně památníku už jsme byly velmi blízko Braniborské bráně. Cestou k ní jsme minuly americkou ambasádu. Připadalo mi zábavné, že už v tomto brzkém ranním čase před ní hlídkovali dva sekuriťáci. I proto jsem se neodvážila si budovu vyfotit. 

U Braniborské brány jsme poprvé narazily na nějaké to málo obyčejných lidí, kteří byli v tu denní dobu na nohou. Byl nádherný východ slunce a my se hned zasekly u interpretace reliéfů na vrchní části brány. Nemohly jsme se shodnout, jestli spolu kentauři na Braniborské bráně zápasí, nebo dělají něco trochu “jiného”. Mělo by se ale jednat o hrdinské mytologické alegorie.

Pomalu táhlo na devátou a objevovaly se první skupiny turistů s průvodci a jejich pověstnými navigačními deštníčky. U nás sightseeing pro tento okamžik skončil a na řadu muselo přijít kafe. Cestou do podniku jsme minuly tentokrát ruskou ambasádu — tu jsem si vyfotila — i s drobnou pietou na chodníku. Potom jsem poprvé v životě potkala zrzavého holuba. Berlín s Brnem by si v holubí populaci asi mohly konkurovat, ale holuba s medově zlatými pery Brno určitě nemá. 

Po kafi nás všechny tři čekala slavná galerie současného umění Hamburger Bahnhof. Chápu, že to svádí myšlenky od umění ke káefcéčku nebo mekáči, ale ne. Fakt je to galerie, ale v prostorách bývalého nádraží, proto ten název. Zrovna tam probíhá výstava české umělkyně Kláry Hosnedlové, “embrace”. Můj první dojem byl něco mezi wtf a wow, protože jsem považovala instalace za příšery ze slovanské mytologie a potom za jakési napodobeniny “doupat”. 

Po přečtení konceptu výstavy, která v sobě měla nést motivy domova, utopie, a dokonce politiky v každodenním životě, se dostavil aha efekt: směsice hlíny a skla, slámy a plsti v kombinaci s hudbou podobnou chorálovému zpěvu v češtině, mě hned přenesla do české krajiny na ten zidealizovaný venkov 19. století, který známe z Babičky. Stále jsem se ale nemohla rozhodnout, co ve mně skoro devítimetrové objekty vyvolávají. Zpětně to vlastně byl kousek domova, kterého jsem se v tom cizím městě mohla zachytit.

Nedobytný Tresor a zelené nálepky

Rozhodně nejzajímavější a pro nás hlavní událostí se měl stát sobotní rave. Když se jednou dostaneš do debat o berlínských klubech, máš pocit, že je to vlastně úplně jiný svět. Na mě kdysi vylezl článek o tom, že uvnitř se nesmí fotit a to znamená, že když se tam ocitneš, zažiješ něco neskutečného a život měnícího. Nebo se ti vybaví My děti ze stanice ZOO, temnota, špína a to, jak tenhle životní styl má vypadat “sexy”, ačkoliv vůbec není. 

Asi jsem trochu zpanikařila a opravdu se tímhle tajemným závojem berlínského nočního života nechala “zblbnout”. Postupně jsem si vyrešeršovala, že existuje slavná “klubová trojice”, Tresor, KitKat a Berghain, a že je skoro nemožné dostat se do kteréhokoliv z nich. Jedna moje kamarádka tyhle zvěsti dokonce potvrdila: popsala mi komplikovaný selekční proces, kdy si tě před vstupem prohlížejí, hodnotí, co máš na sobě, jaký dáváš “vibe” a jestli víš, kdo hraje. Tohle mi připadalo jako trochu moc a začala jsem googlit “how to get into tresor club berlin”. Po přečtení recenzí bylo moje očekávání takovéhle: přijdeme, budeme tam stát dvě tři hodiny, proběhne selekce, s vážnými poker facy nám někdo ze sekuriťáků řekne “sorry, you don’t fit the vibe” a my, totálně vymrzlé, budeme řešit, co dál.

Moje kamarádka to brala s mnohem větším nadhledem. Tak jsme se teda zcela “krutě” oblékly, rozebíraly, jestli je v mezích techno vibu mít třpytky, nebo ne, a s vínem schovaným pod křídlem mého koženého kabátu hrdinně prošly recepcí našeho hotelu vstříc Tresoru. Už před odjezdem jsem prozřetelně zohlednila stav, v jakém se budeme nacházet po raveové noci, a vybrala ubytování, které bylo od klubu asi jen patnáct minut. 

Čím blíž, tím víc lidí se motalo u počmáraných stěn a plotů. Prošly jsme kovovou brankou na betonový plac před klubem — je v bývalé elektrárně — a zamířily ke skupince sekuriťáků. Už jsem chytala lehký adrenalin. Lidé v naštvaných recenzích psali i to, že se jich sekuriťáci ptali na jména DJs, takže když je neznali, byl to taky jeden z důvodů, proč je nepustili dovnitř. Já, jako správná Hermiona, jsem se je naučila nazpaměť a pouštěla je předtím na pokoji. DJka Julia Govor byla rozhodně skvělý objev. 

A teď ten velkolepý okamžik: žádná selekce, žádné zkoušení. Jediné, co nám bylo sděleno, bylo použít jinou cestičku mezi kovovým oplocením. Nikdo nám nic neřekl, nikdo se s náma nebavil, rovnou nám ukázali vchod. Já jsem s otevřenou pusou zírala na svoje nohy, jak už rychle prochází do vnitřností Tresoru, jak platíme vstup, dostáváme zelené nálepky na kamery telefonů a už jsme u šatny a prohlížíme si merch. 

Můj hlavní postřeh z Tresoru je, že vidět není skoro nic. Když už zahlédneš něco zřetelnějšího, klub se vlastně podobá Hostimilovi v Brně. Je tam zakouřený vzduch, všechny zdi jsou počmárané a celkově to místo působí jako feťácké doupě. Liší se jen těmi beaty, které se odrážejí od stěn. Zpětně si říkám, že tenhle mega easy vstup byl daný hlavně tím, že jsme přišly mimo sezónu. V létě si to umím představit mnohem drastičtější. I ten dress code byl celkem overrated věc, u jednoho baru dokonce stál pán v modré letní košili. Jak velkolepě to začalo, tak to rychle skončilo: kvůli spánkovému deficitu jsme na tom slavném místě byly jen asi tři čtvrtě hodiny. 

Vysoce kvalitní kultura, nevalně kvalitní pivo a obrázky na zdi

Druhý den jsme se z hotelu vyhrabaly asi až o půl jedné. Pršelo. Na pozvání naší latino kámošky jsme se s ní potkaly v Domě kultury. Probíhala tam právě výstava o fašismu, který jsem popravdě neviděla skoro v žádném z děl, minimálně se ale jednalo o fascinující stavbu.  Zvenku futuristická a uvnitř takový zvláštní minimalistický interiér, ve kterém by se dala hrát nějaká psychedelická únikovka. Už jsem se těšila ven. 

Neděle se velkolepě uzavřela vysokým uměním v Berlínské státní opeře. Doteď se roztřesu, když si vzpomenu na svůj hlad a misku oliv za asi deset euro během příliš krátké přestávky. Chat GPT nás poté poslal do baru, ve kterém všude svítilo červené světlo, pití nebylo ani tak drahé, hrál tam blues a dvacetiletý německý vysokoškolák si mé prosté utření nosu spojil s braním návykových látek.

Pondělní Ende našeho výletu se točilo okolo Berlínské zdi. Konečně jsem viděla ten půvabný polibek komunistických státníků, o kterém si moje kamarádka myslela, že je jen nadsázkou. Nějaké dobové video jsem jí zatím raději neposílala. Zeď nás dovedla do čtvrti plné graffitů, dokonce jsme narazily na obchůdek, kam jsem nejdřív odmítala vstoupit. Už jsem totiž viděla, jak mě tam unáší obchodníci s bílým masem. Nakonec se ale jednalo o solidní souvenir shop, kde mi pán na vozíčku s dobrou angličtinou prodal několik nálepek s vynalézavými antipatriarchálními hesly. Všechno tam sice bylo namačkané na sebe a člověk se musel zhýbat, aby se dostal do některých uliček s regály, zážitek a nálepky ale zůstávají.

Co bych o tobě řekla “závěrem”, Berlíne…

První věc asi je, že jsem měla celou dobu problém určit, jestli jsme právě v západním, nebo východním. Ten východní je ale rozhodně podobný mému rodnému městu v Česku, takže jsem se celou dobu cítila jako doma. Byl to můj první výlet do tvých spletitých uliček a velkých šedých bulvárů. Všude se zdobíš graffiti, které miluju. Máš zrzavé holuby — ty bys mohl exportovat. A dokonce se mi už líbí i jazyk tvých obyvatel. Co teda řeknu? Děkuju ti za něco nového v mém životě, za umění, za to, že němčinu najednou beru na milost. Děkuju ti za to, že nošení dlouhého černého koženého matrix techno kabátu mi najednou bylo totálně přirozené. Děkuju za nečekané aranžmá při získání nových přátel nejen latino, ale i deutsch. Bylo to moc fajn! Šlus.