“Být ve skupině lidí, kde člověka nikdo nesoudí,” popisuje i letošní ročník festivalu Mezipatra jeho koordinátorka Magdalena Milostná

Magdalena Milostná vystudovala Masarykovu univerzitu v Brně. Od roku 2016 se věnuje organizaci brněnské části filmového festivalu Mezipatra, který je na české scéně raritou. Angažovala se také v organizaci Brno Pride Week a Queer ballu. Mimo koordinaci různých projektů se věnuje také marketingu.

Jsou brněnská kina otevřená queer dramaturgii?

Už řadu let promítáme v Kině Scala, teď Scalka, a v Kině Art. Se Scalou není problém žádný, je to dlouhodobá spolupráce. To samé můžu říci o Kině Art, tam máme i prakticky stejnou cílovku, takže se ta provázanost velmi hodí. Nikdy jsem necítila problém s tím, že jsme queer festival. Loni a předloni jsme byli i v Kině Lucerna, tehdy to vedl starší pán a i tam nám byli nakloněni.

Letos jste ale v Lucerně nebyli.

Protože jsme zjistili, že tam naši diváci nechodí. Kvůli tak malé návštěvností jsme spolupráci přerušili. Letos jsme nově zkusili spolupracovat s Televizním institutem. Chtěli jsme vyzkoušet, jak to bude fungovat, když si pronajmeme sál, který není vázaný na žádné kino. Výsledky jsou dobré, měli jsme mnohokrát vyprodáno. Byl to pro nás takový test, jestli naši diváci spíš jen chodí do kina na filmy, nebo jsou fanoušci přímo nás.

Cítíte za roky pořádání festivalu nějaký posun mezi vašimi návštěvníky?

Vnímám změnu před covidem a po covidu. Naši diváci se chovali trošku jinak. Dříve brněnská Mezipatra byla jako oslava svobody a LGBTQ+ komunity. Po covidu je těžší lidi vytáhnout na parties a doprovodné programy, do kina se ale chodí pořád. Pokud pozoruji nějaký trend, tak starší queer lidé už mají své stabilní přátelé a scházejí se jinde a jinak. Poslední ročníky ale chodí i méně mladých. Myslím si, že je to kvůli tomu, že mají hlouběji do kapsy. Život studentů je náročnější než před pár lety. Dalším vlivem je samozřejmě to, že jsou více online.

Vy se zaměřujete na obě tyhle věkové skupiny?

Samozřejmě. Čtyřicátníci, padesátníci, ti k nám chodí, ale spíš jen na filmy. Také chceme na příští rok udělat menší výzkum, co by vlastně tuto cílovku zajímalo. Na náctileté cílíme s doprovodným programem zaměřeným na duševní zdraví, jak se o sebe postarat. Je to skupina, která řeší coming outy, svoji identitu, osobnost… Navíc je to velmi křehké období a myslím si, že Mezipatra poskytují podporu. Je to týden, kdy lidé mohou být sami sebou. Skrze filmy a témata objevují sami sebe. V tomhle jsou Mezipatra přínosné nejen pro queer lidi, ale i pro straight osoby.

Kde vidíte největší význam queer festivalu v roce 2025?

Společnost se neustále nějak posouvá a tím se posouvá i naše dramaturgie. Nejen filmů, ale i doprovodných programů. Vždy se snažíme jít trochu za hranu. Dříve byly za hranou filmy, kde se jen vyskytovala queer osoba. Dneska to už je poměrně normální. A tak Mezipatra otevírají nová témata. Drag queens, trans, nebinární osoby... Jde o tématiku, která ještě není tak normalizovaná. Straight lidé se k takovým tématům ve svém běžném životě ani nedostanou. Díky festivalu si můžou naši diváci rozšiřovat obzory.

Festival probíhá nejprve v Praze a až pak se podívá do Brna. Jak se připravuje brněnská dramaturgie?

Vedení festivalu je v Praze. Pražský tým vybírá téma a filmy, zároveň tvoří grafiku. V Brně vlastně všechno přebíráme a dotváříme především doprovodný program. To je náš největší prvek invence a kreativity. Celé to má výhody i nevýhody. Nemusíme se zatěžovat filmovou dramaturgií a dostaneme filmy k dispozici. Na druhou stranu nám někdy podklady přichází až třeba v půlce září, musíme pak reagovat hodně operativně.

Což je zajímavé, protože festival vznikl v Brně.

Festival původně vznikl jako doprovodný program soutěže Gay Man ČR, ale postupně se rozšířil v samostatný event. Nabalovali se lidi, vznikl velký tým. No a postupně se část týmu oddělila a založila pražskou část.

Kromě vedlejšího programu, v čem se ještě odlišuje pražská část festivalu od té brněnské?

Domluva je taková, že všechny filmy, které se promítají v Praze, se promítají i v Brně. Nejsou to tedy “ozvěny”, ale je to druhé kolo festivalu, který vlastně putuje. Ovšem zahraniční režiséři a tvůrci jsou zváni spíše do Prahy. U nás se mohou tvůrci objevit, pokud jsou třeba z Vídně nebo pokud jsou místní. Jinak spíše jedou do Prahy, kde mají některé filmy i české premiéry. Celkově se tedy u nás v Brně snažíme zaměřit více na komunitu, prostor ke sdílení. Přijdou brněnští, nebrněnští… Je to víc Brno pro Brno a okolí. V tomhle se od Prahy lišíme.

Narážíte na nějaké problémy při koordinaci v obou městech?

Problém je v třeba tom, že my s tím pražským týmem musíme fungovat i potom, co jejich festival skončí. Každý rok je to stejné. Pražský tým je pochopitelně unavený po jejich festivalu. My pak máme pocit, že je zatěžujeme. Ale to jsou věci, o kterých víme a každý rok s nimi oboustranně počítáme. To samé propagace – my vlastně nemůžeme brněnskou část propagovat týden před festivalem, když festival právě běží v Praze. Celý pražský tým se stará o sociální sítě a my to pak přebíráme. Každoročně tyhle věci řešíme a snažíme se najít cestu. Program vypustíme ve stejný termín pro obě města, máte tedy takový společný launch festivalu, a pak si každý tým propaguje to své.

Když se podíváme na finanční stránku organizace queer festivalu, není obtížné shánět sponzory?

Velké korporáty mají svá témata, na která přispívají. Někdy to jsou LGBTQ+ témata, jindy jde například o environmentalistiku, jindy úplně o něco jiného. Ve velkých korporátech už ale queer tematika takovou podporu nemá. Souvisí to s tím, že jsou navázané na USA. Tamnější situace postupně prosakuje i do Evropy. Týká se to i politických stran, které nevíme, jak budou LGBTQ+ komunitě přát.

Což ale může ovlivnit i budoucnost queer festivalů obecně.

Samozřejmě. My možná budeme muset proměnit strategii financování. Možná se budeme muset posunout od hledání přímého dárce, firem a grantové politiky na přímé dárcovství nebo udělat crowdfundingovou kampaň. Možná finance přeskládáme úplně.

Vraťme se teď k něčemu duhovějšímu. Máte nějaký silný moment z posledního ročníku, který ve vás utkvěl?

Závěrečné rozloučení. Prostě jsem si tancovala a nějaká holka mě plácla po zadku. Ale nemělo to žádný sexuální podtón. Cítila jsem, že ona ví, že ten festival dělám, a byl to vlastně takový projev uznání. Mně to přišlo úplně přirozené a milé. Vnímám takové krátké, hezké momenty nebo silné chvilky – když něco řešíme v týmu a jsme skvěle sehraní, když vidím plný sál diváků nebo jen vím, že máme zase vyprodáno. 

Úplně rozumím tomu, že festival musí být plný silných zážitků. Vypíchla byste nějaký film, který byl silný pro vás?

Letos jsme měli dokument Kráska z Gazy. Je o trans ženách v Tel Avivu a jejich způsobu života. Často musí opustit rodiny. Některé se bojí, že na ulici potkají svého známého, který pak jejich příbuzným dá echo, a někdo je přijde zabít, protože pošpinily dobré jméno rodiny. Permanentně žijí ve strachu. Pro mě to byl velice silný film a vlastně nebýt Mezipater, tak bych se k tomu tématu ani nedostala.

Mě přijde silné už jenom to, že v Izraeli trans komunita existuje a nějak funguje. Nebo spíš nefunguje, jak říkáte.

Nějakým způsobem funguje. V tom filmu často mluvily o tom, že pro ostatní je normální, že mohou být samy sebou. Ale ony proto, aby mohly být samy sebou a byly nějakým způsobem úplné, musely o všechno přijít. Takové poselství z toho vnímám já.

Ještě nějaké filmy byste zmínila?

Tím, jak se snažíme ty hranice posouvat, tak si myslím, že některé filmy jsou hodně náročné. Minulý rok jsme měli film, kde byl kluk zamilovaný do seriálu. Mělo to symbolický přesah a svým způsobem to bylo fakt queer. Nebo dva roky zpátky jsem viděla film, kde byla holka zamilovaná do kolotoče. Někdy to je opravdu bizarní.

Když jsme zpátky u toho posouvání, jak chcete posouvat festival dál?

Snažíme se pořád přicházet s něčím novým nejen v Brně, ale i v Praze. Chceme si udržet naše návštěvníky. V Brně je část našich diváků stabilní. Ano, pak tam jsou mladší, kteří teprve dorůstají, cizinci, ti, co jdou kolem,a nebo ti, které nalákáme na konkrétní film, nebo skrz naši reklamu, ale to jádro je stabilní. Takže měníme způsoby, jakými koncipujeme besedy nebo jak vypadají naše party, aby to nebylo pořád dokola to samé. Na druhou stranu, některým tématům se chcete věnovat opakovaně. Tento rok jsme to zrovna nedělali, ale běžně děláme i program pro školy.

Ve školách to mívá úspěch?

Ano, pro ně to je vlastně téma do sexuální výchovy. My jsme jim třeba promítali sérii krátkých filmů a k tomu jsme měli komentáře od moderátora nebo jsme o těch filmech pak diskutovali.

A tím se vlastně vracíme zpátky k té opoře v dospívání. Je opora právě to, co je festival i pro vás?

Pro mě jde o prostor, kde může člověk být sám sebou. Možnost se nad sebou zamyslet. Užít si to. Být ve skupině lidí, kde ho nikdo nesoudí, kde se lidé mají rádi a kde se podpoří. Vznikají tu nové vazby, nová přátelství nebo se prostě různí lidé a známí jednou za rok na Mezipatrech potkají. Ať už třeba na párty nebo na filmech. A tohle je za mě silné.

Foto: Magdalena Milostná