Když v Česku přijde řeč na aktuální dění u našich slovenských sousedů, málokdy chybí lehký posměšek. Dění východně od Moravy je pro nás spíš bizarní kuriozita, pomocí které si můžeme zlepšit náladu, když začínáme cítit frustraci z naší vlastní politické situace. Přitom někde v koutku mysli vnímáme, že hned u vedlejšího stolu může sedět někdo, koho tato bizarní kuriozita vyhnala z vlastní země.
Česká hra o Slovensku by tak mohla skončit dost dobře i trapným výsměchem staršího bráchy tomu mladšímu. To se ale v tomto případě neděje. Za divadelní mozaikou BLACK LIST totiž stojí původem slovenská režisérka Alexandra Bolfová a spolupráce s desítkami dalších Slováků žijících v Česku. Někdo kvůli Ficovi odešel, někdo se kvůli němu už nechce vrátit.
Z této organické spolupráce s „neherci“ nakonec na světlo jeviště vystupují tři lidé: Magdaléna Škerenčák, Milan Sebo a Lukáš Záhy. Každý vypráví svůj příběh jinak, Magdaléna fiktivními historickými vstupy, Milan terapeutickým dumáním nad vlastním životem a Lukáš bezeslovnými pohyby, které končí tanečními kreacemi mezi odpadky. Nad nimi jako zlomyslný český moderátor sedí herec Ondřej Kolín, který celou seanci formuje i deformuje za zvuků elektronické hudby.
Prolíná se zde hledání identity osobní a národní a Slovensko po tom všem působí tak trochu jako země špatných rozhodnutí. Ale jde jen o prokletí národa, nebo si ho nesou slovenští emigranti i sami v sobě? Black List je až surreálnou sondou do nitra lidí za okrajem. Představení zároveň komorní i do světa křičící o vnitřním smutku.
Všichni tři performeři působí ztraceně, osaměle. Jako by náhle nebyli nikde zdejší a i při snaze zakořenit v Česku vnímají, že jsou tu jen jako rostlinky přesazené do květináče. A kolem nich my, Češi. Cynické smějící se bestie, které o tom čtou, vtipkují, ale nežijí to. Možná by nám neuškodilo někdy se ztišit a naslouchat spodnímu proudu slovenských osudů. Kdo ví, pro koho my sami jednou můžeme být jen bizarní kuriozitou.
Vít Polák
Stratené identity a zrkadlo slovenskej histórie
Inscenácia sa prostredníctvom netradične spracovaných scén snaží priblížiť životy viacerých Slovákov, ktorí predstavujú svoje príbehy spôsobom, ktorý zaujíma svojim vizuálom a množstvom rôznych podnetov.
Celým predstavením sprevádza hlas Slovenky, ktorá opustila svoju domovinu a odišla do Čiech. Jej príbeh je až zdrvujúcim svedectvom o tom, ako ľahko možno stratiť identitu a aké náročné je následné hľadanie seba samého v novom prostredí. Tento hlas, v ponurom prostredí klubu Šelepka, vzbudzoval v divákovi miestami až mrazivé pocity beznádeje a strachu – strachu, že osud hlavnej hrdinky sa môže stať realitou aj pre mnohých ďalších Slovákov a Sloveniek v zahraničí.
Prvou postavou, s ktorú sa v predstavení stretávame je Milan, ktorý po presťahovaní do Prahy zápasí s odlúčením od svojej rodiny zostávajúcej na Slovensku. V príbehu sa ako čisto pantomimická postava predstaví aj Lukáš, ktorého prítomnosť vyvoláva viac otázok, než poskytuje odpovedí. Stretávame sa aj s Magdou, ktorá jednotlivým scénam dodáva historický kontext.
Práve historický kontext, či už slovenských dejín alebo Magdinych predkov, je pre pochopenie celého diela kľúčový, keďže autorka sa snaží ukázať, ako ľahko môže politická kríza prerásť do politickej katastrofy. Príkladom môže byť historický exkurz do Salzburských rokovaní, ktoré sa vďaka zbabelosti a servilnosti vtedajšieho prezidenta Tisa dostávajú do jasnej paralely s dnešnou politickou situáciou. Dielo je zároveň prešpikované množstvom skrytých odkazov a inotajov, čím ponúka divákovi výzvu – ich odhalenie. To môže byť náročné najmä pre tých, ktorí nesledujú dianie na Slovensku dôsledne alebo nepoznajú jeho históriu.
Black List predstavuje inscenáciu, ktorá dokáže otvoriť oči mnohým Slovákov bez ohľadu na to, či sa rozhodli zo svojej vlasti odísť alebo zostať. Zároveň však hlavné posolstvo deja vie byť istým zdvihnutým prstom pre českých divákov a to ako z osobnej, tak aj spoločenskej perspektívy.
Tobias Valúch