Koncert v Alterně je vždycky dobré zahájit s krýglem v ruce. Dnes večer tu ale proudem poteče whiskey. Tenhle bar se totiž promění na kovbojský saloon. Většina lidí na sobě sice nemá klobouk ani koženou vestu, zato spousta z nich nosí Martensky a kšiltovku. V pozadí příchozí nenapíná Ennio Morricone, ale z repráků duní Arctic Monkeys. I tak se tu dnes odehraje westernovka, jak má být. Na pódium naštěstí nepřichází Billy the Kid s jeho bandou padouchů, místo nich jsou tu Branko's Bridge.
Parta kluků z Prahy, která nám ukáže, že divoký Západ může mít i romantický nádech. Kapela začíná hezky od podlahy. Odzbrojující vokál s kytarou zavěšenou na krku ovládne Vojta Vácha. Rytmické bicí Daniela Krále nakopávají kytarová sóla s odkazy na surf rock.
V pozadí toho všeho zní varhany, které dodávají hudbě šedesátkovej nádech. Klávesy, syntezátory a baskytaru má pod palcem Jonáš Verner. Nejnovějším přírůstkem do téhle bandy je druhá kytara v rukou Daniela Moudrého. Díky němu si posluchač chvíli připadá jako v Pulp Fiction, když se ozývají tremolo pákou rozechvělé kytarové akordy.
Se zvukem si kluci hrají a každá píseň je překvapením. Během Lost Contact má člověk pocit, že ho hudba pronáší mezi obláčky a tóny se vznáší kolem něj. Při textu „…we're falling through the sky…“ opravdu všichni padáme oblohou.
Nemohou chybět písně z jejich nejnovějšího alba Hobby Horse Cowboy. Celé tohle elpíčko je hodně laděné do westernu. Hlavně teda píseň A Cowboy That Loved To Dance, při které posluchač skoro vidí pláň před sebou, žhavé zapadající slunce za horizontem a cítí vůni fazolového kotlíku, jak se mísí s kouřem.
Zaznívá také jejich poslední vydaný singl s názvem 33, který je na světě teprve od února. Drsná recitace v hlavní části doplněná o hravé vokály v pozadí je v kombinaci s klávesami a syntezátorem prostě geniální.
Tahle hudba zkrátka nenechá nikoho stát na místě, a tak se i věrní koncertní požitkáři, co „netancují a jen kývou hlavu“, alespoň pohupují do rytmu. Jednoduché melodické linky všem budou pravděpodobně hrát v hlavě ještě pár dní.
Koncert se chýlí ke konci, ale diváci rozhodně nenechávají kapelu odejít. Na vytleskání kluci servírují ještě přídavek. Slovy „a po nás přijde Panoptikum,“ končí svůj gig.
Tanec s kulkami
Druhý chod přichází s tajemnou lehkostí. Pomalu se rozeznívá jeden nástroj za druhým a přidává se zpěv. Tentokrát slyšíme česky zpívané abstraktní texty z úst Richarda Mikuly s podporou jeho čtyř kumpánů. Hrají si se slovy, instrumentálky jsou barevné jako trika květinových dětí, ale neopouštíme ani divoký západ. Panoptikum tak perfektně navazuje na Branko's Bridge.
Fakt, že jde o psychedelickou kapelu, poznáte už podle uplých zvonáčů, které nosí zpěvák. Kluci z Brna ale hrají také trochu garage rocku a jejich hudba je dost progresivní. Hypnotická basa Martina Kmece je známá i z kapely Madhouse Express.
Při tomhle koncertu už western není vůbec žádná pohodička a místo na koni v prérii se ocitáme v brutální přestřelce s šerifem. Hned na začátku ohluší diváky ostrý výstřel z pistole a od toho momentu nikdo neví, co může ještě přijít. Chvíli sálem piští foukací harmonika, pak zase rezonuje drsný přednes zpěváka a děsivý smích, v pozadí činely od skvělého Adama Adamjáka a dramatický syntezátor.
Písně z jejich neskutečného alba Mantichora z roku 2022 vytváří proplétající se dějové linky. Kluci se nebojí udělat z koncertu divadlo a zapojit do něj i všechny v sálu. To ukazují během songu Frida. Zpěvák zničehonic vbíhá do davu, chytají ho dva muži a vysazují ho na ramena. Na podiu u mikrofonu se ocitá vystrašená dívka a zoufale shání svého milého. „Kde jsi lásko? Já tě nevidím…“ dramatická scéna o Fridě zneklidňujícím způsobem chytá za srdce.
Některé písně se ze začátku tváří, jako kdyby měly posluchače ukonejšit, a potom se najednou rozjedou a drsně ho vytrhnou ze snu. Kytarová sóla hází do placu Marek Němec s lehkostí pravého pistolníka. Kapela improvizuje i s perkusemi. Rumbakoule ani tamburína nikoho možná nepřekvapí, dřevěná žába na jejíž hřbet se hraje dřevěnou tyčkou už možná ano.
Závěr večera je divočina. Frontman představuje klávesáka Viktora Velkovského. Velmi explicitně nám vysvětluje, že je sice z Košic, ale i tak nám předvede rokenrol. „Udělejte moshpit, já věřím, že Alterna teď shoří,“ vykřikuje a přidává se do víru těl. Tak zčistajasna jako se v saloonu strhne bitka, tak se v Alterně rozjíždí pogo jak má být. Viktor své slovenské undergroundové kořeny nezapřel a Panoptikum nám dnes předvedlo, že správnej kovboj nemusí mít klobouk do čela a kolty proklatě nízko.
Text: Kristýna Novotná
Foto: Lukáš Pánek