Festival mladého Divadla Plácek ukázal, co chce nastupující generace divadelníků

Brány letošního ročníku vykopla performance nově vzniklého uskupení Ateliér citlivosti. Viktorie Citráková a Jan Rajmont z ateliéru performance na FaVU v rámci ní prozkoumali, která naše chtění zůstávají hluboko uvnitř každého z nás a tím nás silně ovlivňují. Chtění bylo hlavním tématem letošního ročníku, a proto se k němu vztahovalo vícero umělců a umělkyň. Každý si chtění definoval jinak: co chybí, co láká, co ubíjí.

Se svou přednáškovou performance Alex vystoupil student Alternativního a loutkového divadla na DAMU a hudebník z Berlin Manson Adam Dragun. Festivalové chtění pro něj bylo především o hledání a překonávání překážek. Na hranici reality a fikce, humoru a zoufalství, osobního a cizího, naděje a vyhoření balancoval příběh Alexe.

Dramaturg prestižního slovenského divadla přezdívaný „Alex“ se ocitl na pokraji vyhoření, a tak kontaktoval ve snaze o záchranu poslední špetky kreativity i sebe samotného Adama Draguna. Jeho cíl? Vytvoření společné performance, kterou by se z onoho vyhoření vykoupil. S Adamem se proto začali pravidelně setkávat.

Po pravidelných schůzkách, které však nikam nevedly, začala Adamovi docházet trpělivost i finanční prostředky. Ve snaze o zúročení své práce se tak rozhodl rozhovory s Alexem, které si vždy nahrával, zrekonstruovat. Napojil se na Alexovo mladší, nevyhořelé a nadšené „já“ a vytvořil video rekonstrukce jejich setkání. Místo třicetiletého dramaturga přednášela jeho slova devítiletá dívka, kterou Dragun přezdívá také Alex. Bude vyhořelý dramaturg schopný skrze mladou dívku a vlastní slova znovu naleznout ztracenou motivaci? Střih! Konec první části „Alex“.

Adam Dragun překročil v představení Alex hranice performance velmi nenápadným způsobem – celé vystoupení funguje jako neformální přednáška. Diváctvu není jasné, kde končí Adam a začíná Alex, kde končí přednáška a začíná performance, kde končí Alexovo vyhoření a začíná vaše.

Vedle divadelních vystoupení Plácek nabídl také pestrý hudební program. S barevným femme swag rapem vystoupilo pražské uskupení Hihihahaholky. Hudební projekt mísí růžová super dívčí alter ega studentek DAMU Aleny Novotné a Štěpánky Todorové s multižánrovými beaty Taťky Maťka – Matěje Šímy. Uskupení osciluje mezi rapem, jazzem a trapem, hudební složku také energicky spájí s divadelní performativitou svých pinkie swear alter eg. Hihihahaholky v prosinci minulého roku debutovaly albem Pinky Winky Life. Objevily se singly Vlny, Koš či Špatnej vliv, který se začátkem letošního roku těšil úspěchu v rámci Startéru Radia Wave.

Vedle chtění rezonovala na festivalu témata jako fast fashion, greenwashing nebo queer divadlo. Poprvé na festival pak zavítali také zahraniční hosté. Německý Kolektiv fau ve své performance Rauschen zkoumal, zda je možné najít ticho v hluku světa přeplněného sociálními sítěmi, digitálními médii či para-sociálními vztahy.

„Na Plácku se sešli lidé z JAMU, FaVU, konzervatoří i středních uměleckých škol. Vystoupilo mnoho začínajících umělců a spousta z nich si projekty dělala úplně sama. Díky tomu byl festival velmi unikátní. Kvituju i napojení Plácku na obor performance na FaVU. Už předtím jsem vnímala, že by bylo dobré ho více spojit s divadlem. A to se na festivalu podařilo,“ zhodnotila festival studentka prvního ročníku divadelní režie Anna Řehůnková.

Divadlo jako propojení lidí

Důraz na dialog, pospolitost a komunitní stránku festivalu prostupoval celým programem. Organizátoři festivalu Jakub Štrba a Jiří Kolář při zahájení zdůraznili, že se návštěvníci i performeři schází v přátelské a nesoutěžní atmosféře. V Česku podle nich chybí platforma, kde by se začínající divadelníci setkali a „pouze“ sdíleli své zkušenosti. Čerstvé absolventi středních uměleckých škol se tak rozhodli chybějící platformu vytvořit sami.

„Konzervatoristé se například potkávají na recitačních soutěžích jako jsou Dny Poezie nebo Wolkerův Prostějov. Na soutěžích nezbývá mnoho prostoru pro vedení dialogu, sdílení zkušenosti a rozšiřování obzorů na divadelním poli. Jiráskův Hronov by mohl mít takovou aspiraci, ale ten se soustředí na neprofesionální divadlo a konzervatoře tam nemají své místo. Vlastně nejde o to shazovat soutěžení, spíš nám vadí, že jiná forma dialogu na mladém divadelním poli neexistuje. Soutěžení navíc podle nás fungují na nějaké podivné expertíze a hierarchii,“ zmiňuje Kolář.

Prožitky pospolitosti jsou pro organizátory těžko slučitelné se soutěžním prostředím. „Na střední škole se potkáme s principem, že ačkoliv jsme součástí stejného prostředí, někdo z nás je zkrátka vítěz. Opravdu chceme, aby takto vypadalo naše okolí v budoucnu?“ doplnil zakladatel festivalu Štrba.

Komunitní stránku festivalu podtrhl také prostor brněnská Káznice, kam se letos Plácek přestěhoval z klubu Leitnerka. Káznice je bývalé vězení z dob Marie Terezie, mezi lety 1937 a 1952 zde bylo popraviště a za minulého režimu zde věznili mimo jiné básníka Jana Zahradníčka. Od léta 2018 zde začalo vznikat z iniciativy jednotlivců a malých spolků kulturní a komunitní centrum.

„Možnost prožívat v prostorách to, co by systémy, které jej využívaly jako nástroj oprese, považovaly za nepřípustné, je způsobem očišťování. Vytváření nových radostných a svobodných vztahů k tomuto místu vnímám jako vykuřování cel kadidlem. Jeho svěcením k dalšímu životu. Trauma městského prostoru potřebuje projít rehabilitací, jinak budou v prostoru vznikat další nepříjemné zkušenosti,“ dodal Kolář.

Káznice se navíc nachází v srdci Cejlu. Čtvrti se kvůli velkému hluku, vyšší kriminalitě a omšelému vzhledu přezdívá brněnský Bronx. Nově vzniklé centrum tak reaguje na nutnost přinést místním kulturu a komunitní aktivity.

Text: Klára Svobodová, Esther Hyhlíková
Foto: Festival Plácek