Spoiler alert: Článek se věnuje filmu Dům bez východu, který je stále v kinech! Pokud si ho plánuješ zhlédnout, článek ti může film vyspoilovat. Jestli ti to nevadí, pokračuj ve čtení.
Říká se tomu obchod s chudobou. Nájemníci s ním bojují každý den a odehrává se jen 3 kilometry od místa, kde právě teď všichni čekáme, až se spustí filmová promítačka. Nečeká nás ale žádný eskapismus, nýbrž nahlédnutí do této kruté reality. Otevírá se před námi téma segregace ve společnosti, práva na důstojné bydlení, a především otázka spravedlnosti. Dům bez východu je po právu oceňovaný film, mimo jiné i na mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.
Ani si nevšímám, jak rychle čas plyne. Uběhla půl hodina, já se ošívám na židli, nepochopitelně kroutím hlavou a chce se mi plakat i zvracet. Dámy a pánové, na plátně se objevuje jeden z obchodníků s chudobou, loutkař s naprosto nepřístojným jménem, Robert Hrdina. Dlouho jsem se tak nezasmála nad ironií osudu. Hrdina padouchem.
Na plátně se opakovaně objevuje reklama visící na nájemním domě Markéty Kuncové s názvem, který snad nemůže být ironičtější a působí stejně absurdně jako příjmení Hrdiny. „Dveře, za kterými jsme doma“. Doma, kde po chodbách chodí krysy, množící se hmyz, kde Hrdina nájemníkům vysazuje dveře a opakovaně vyhrožuje svým velkým rotvajlerem, vypíná elektřinu, topení i teplou vodu. Jsme svědky snad nikdy nekončících peripetií s krutým omezováním základních práv nájemníků a vybíráním nesmyslných částek, které Hrdina nazývá zálohami. Suché konstatování jednoho policisty, který opakovaně přichází řešit do nájemního bytu spory, je úsměvné: „Tak se prostě odstěhujte.“ Děkujeme za radu.
Během jednoho ze zásahů policie jsme konečně svědky zvedání páček, značící zapínání elektřiny. Uvnitř jásám spolu s nájemníky, jako by někdo vypínal a zapínal elektřinu mně samotné. Alespoň na kratičkou chvíli upadám do pohádkové představy, že dobro vždy zvítězí nad zlem.
Do toho všeho přichází Hrdina ve svém nažehleném obleku se svou ženou Monikou v bílém kostýmku. U nohou mu poslušně chodí jeho pes, prostřednictvím něhož vyhrožuje slovy: „Kameramany má Gek nejradši.“ Pokud zrovna neoznačuje své nájemníky za drzé a nevypíná jim za trest elektřinu, oslovuje ženy „beruško“. Dle výpovědí nájemnic jim také nabízel sexuální služby či řešil jejich problémy opravdu bryskními řešeními typu „Nemáš, běž si stoupnout tady na chodník nebo běž krást.“
Sálem se nad absurditou některých situací mezi nájemníky, Hrdinou a policií ozývá smích i frustrované vzdychání. Není se čemu divit, některé scény připomínají spíše grotesku.
„Já si fakt říkal, že teď už tam chybí jen týpek v obleku se svojí paničkou a přijedou v bavoráku. Hrdina tyvole, milionář z ubytovny,“ příhodně dodává se smíchem můj doprovod. I přestože se o ubytovnu nejedná, nájem prodlužuje Hrdina na každý další měsíc. To využívá také jako jeden ze svých nástrojů výhrůžek a zastrašování. Sociální pracovníci se i v tomto případě snažili dovolat spravedlnosti. Ve filmu zaznívá, že mají právníky, kteří jsou připraveni jít s těmito praktikami k soudu, protože věří, že jsou protizákonné. Zároveň však dodávají, že si tím nejsou stoprocentně jistí, jelikož se s něčím takovým v České republice dosud nikdo nesoudil.
Situace se však neustále vrací na začátek bez spravedlivého konce. Hrdina, zahnaný do kouta, rozdává dětem čokolády a nájemníkům slevy na nájemném výměnou za svůj portrét v okně. Opravdu se dívám na dokument z 21. století?
Bystrá hlavička Hrdina to však posouvá ještě dál, když nabízí vrácení celého nájemného za stažení obvinění na policii, nebo nabízí odměnu za zmlácení či “vystrnadění Julka”. Julek, vlastním jménem Julius Kala, je jedním z protagonistů celého dokumentu, aktivista, herec a především srdcař, který za nájemníky bojoval naprosto oddaně a nezlomně.
Při sledování ve mně vzbuzuje soucit i nastrčená zmanipulovaná figura, starý domovník, pan Jelínek, kterého mi bylo z celého filmu snad nejvíce líto. Veškeré dokumenty v kauze jsou totiž psány na jeho jméno, figuruje jako takzvaný jednatel, avšak ve skutečnosti za tuto roli nepobírá téměř žádnou odměnu, a mnoho dokumentů podepisuje bez skutečného povědomí o jejich obsahu. Stává se tak další obětí šikany a manipulace ze strany manželů Hrdinových.
Groteska pokračuje a paní Monika Hrdinová žádá bez jakéhokoliv oprávnění sociální pracovníky o občanský průkaz. Očividně si spletla své pravomoce i dobu. Po několikátém výroku policie: „Tohle je občanskoprávní spor,“ už se sálem ozývá hlasitý smích.
Pieta po promítání
Na plátně se objevuje „Věnováno Julkovi.“
Pak přichází filmový tým, některé protagonistky, sál tleská a někteří včetně mě vstávají. Do očí se mi hrnou slzy. Tomáš Hlaváček krom jiného zmiňuje i Julka a u toho sám zadržuje pláč.
Následuje debata, lidé z publika současně s otázkami vyjadřují obdiv, filmaři jednohlasně odpovídají, že by do toho šli znovu. Jejich odpovědi jsou upřímné a připomínají syrovost filmu a reality – žádné přikrášlování, žádné falešné naděje.
V debatě se mimo jiné diskutují i témata překážek narážejících především na již zmíněné „proč obyvatelé z Kuncovky prostě neodejdou.“ Zmiňují se i další případy kořistnických domů – například v Plzni jich má být okolo 70 – segregace dětí již od základní školy, a především beznaděj, kdy nejslabší zkrátka nemají žádnou možnost dovolat se zákona. Nezbývá než se poklonit před odvahou nejen protagonistů, ale i celého týmu, zejména sociálních pracovníků.
Sálem se opět ozývá potlesk.
Jak zaznívá i v debatě, festival se věnuje tématům lidských práv skrze film. A to je mnohdy silnější než jakékoliv návrhy a metodiky s nimiž se organizace, například zaměřené na sociální prevenci a humanitární pomoc, snaží přijít. Stát od toho totiž dává ruce pryč a návrhy i snahy často padají rovnou do koše.
Text a foto: Natálie Balášová