Film Obvinění: Neušlapaná cesta relativismem i cancel culture

Kdybych musel vybrat jediný motiv linoucí se napříč tvorbou Lucy Guadagnina, byla by to mezilidská pouta a jejich komplikovanost. Ovšem tam, kde mnoho jiných režisérů volí vůči danému tématu jistou analytičnost, tento původem italský filmař dopřává divákům svých snímků spíše svoje intenzivní zprostředkování. Disponuje schopností vyprávět o vztazích komplexně, tak jako je lidé v realitě cítí a prožívají. Ve vší iracionalitě a vášnivosti. Tohle naladění pak umocňuje časté zasazení do na pudy působící, potem nasáklé letní atmosféry. A ačkoliv i jeho nejnovější výtvor Obvinění pracuje se vztahovým aspektem, prostředí a způsob prezentace jdou tentokrát odlišnou cestou.       

Jak upozorňuje už v úvodu popisek stalo se na Yaleu, děj nového Guadagninova filmu je zasazen do prostředí prestižní americké univerzity v čase oblačného až deštivého podzimu. Profesorka filozofie Alma Imhoff se těší uznání a náklonnosti ze strany studentů a směřuje k získání stálé pracovní pozice, podobně jako její kolega a blízký přítel Hank Gibson. Vše se ale změní po večírku pořádaném Almou a jejím manželem Frederikem, odkud Hank doprovází studentku Maggie. Ta druhý den přichází s obviněním, že ji vyučující sexuálně napadl. Alma se tak musí rozhodnout, komu bude věřit: člověku, se kterým ji pojí dlouholeté vazby, nebo své oblíbené žačce… 

Oficiální premisa, představovaná i poměrně dynamicky střiženými trailery, ale nakonec obsah ani tempo snímku příliš nevystihuje. Ústřední obvinění i vhození hlavní postavy do předestřeného dilematu totiž fungují spíše jako výchozí bod příběhu než jako jeho těžiště. Což může nakonec působit na jedné straně jako největší přednost Guadagninova díla, na straně druhé ovšem i jako jeho největší problém. Pokud totiž divák na neočekávané směřování příběhu nepřistoupí, sledování silně protrpí. 

Věci filozofické a složité  

Scénář debutující autorky Nory Garrett navíc od začátku pracuje s proprietami, které vyprávění záměrně zpomalují a ztěžují přístupnost filmu. Výraznou část úvodní pasáže na párty u Imhoffových zaplňují pseudointelektuální dialogy, ze kterých se divákovi bez pokročilé orientace ve filozofickém diskurzu dost možná zamotá hlava. Rozhovory postav v této scéně ale nakonec přece jen odhalí některá z důležitých témat díla: mezigenerační propast a relativismus ve věcech morálky i pohledu na společnost. 

Když pak snímek přihodí ještě témata sexuálního násilí a cancel culture, ústřední motivy filmu jsou kompletní. Tvůrci tak relativně brzy pojmenují věci, o kterých chtějí mluvit a polemizovat. A k daným motivům jsou ochotni přistupovat mnohem více nejednoznačně a komplexně, než by se u hollywoodského počinu s podobným zaměřením dalo očekávat. 

V Obvinění tak nelze čekat charaktery démonického násilníka ani morálně pevné oběti. Naopak, všechny tyto i další vzorce jsou ustavičně nabourávány a například řešení rozdílného přístupu různých generací k různým problémům, podané obzvláště prostřednictvím vztahu mezi Almou a Maggie, se vymyká častému přiklánění se na jednu či druhou stranu. Místo vítězství moudrosti starších nebo naopak mladické nezkaženosti nás film staví do pozice, kdy vidíme, že nikdo nemusí mít pravdu a žádná společenská role nezajišťuje bezchybnost a morálku. Film jako by nejednoznačným a odcizeným způsobem prezentace daných věcí říkal, že se na některé problémy můžeme podívat z mnoha různých perspektiv, ale žádná z nich — a dokonce možná ani jejich spojení — není prostředkem k jejich správnému řešení. 

Film na druhou stranu dle mého názoru nelze označovat za antifeministickou propagandu, jako to udělala část recenzentské obce. A to i navzdory faktu, že se producent Brian Grazer přiznal, že v posledních prezidentských volbách dal svůj hlas Donaldu Trumpovi. Guadagnino a Garrett rozhodně neobhajují sexuální násilí a nezpochybňují svědectví obětí. V tomto ohledu je Obvinění především díky jedné klíčové scéně pravděpodobně úplně nejčitelnější. V rámci vytyčené koncepce pouze problematizují zjednodušování složitého. 

Největší zápor filmu tak nakonec spočívá v tom, jakým způsobem jsou témata do scénáře naskládána. Děj mezi nimi totiž během ne úplně skromné stopáže přes dvě a čtvrt hodiny často přeskakuje a zahlcuje jimi diváka, čímž skutečně zkouší jeho pozornost. A divák si nakonec výsledné sdělení musí dát dohromady sám. To ovšem nemusel být za určitých okolností  problém. 

Ostatně loňské Guadagninovy počiny, tedy vztahové drama z prostředí vrcholového tenisu Challengers a sonda do osamělé duše beatnického umělce Queer, taktéž pracovala s interpretačně otevřenými konci. V neprospěch Obvinění ale v tomto ohledu působí již zmíněné filozofické, těžko vstřebatelné zpracování klíčových myšlenek podané plouživě pomalým tempem vyprávění. Což je něco, co snímek razantně odlišuje od živelné zběsilosti v propojení sexuální tenze a sportovních ambicí v Challengers nebo od emocionální křehkosti a srozumitelnosti filmu Queer.     

Prostor hereckých a audiovizuálních jistot          

Jestli oproti tematickému roztroušení něco divácké soustředění naopak přímo poutá, jsou to herecké výkony hlavních aktérů. Julia Roberts v roli Almy podává určitě jeden ze svých nejlepších výkonů, což je o to překvapivější, protože v zásadě hraje proti svému obvyklému typu upřímně přímočarých postav. Zde je její herectví velice soustředěné a umírněné, přesně padnoucí k jisté uzavřenosti a odtažitosti její filmové figury. Roberts dokáže navzdory těmto vlastnostem udržet divácký zájem a nikdy nespadnout do prvoplánově nesympatického charakteru. Což je vzhledem k tomu, jak je postava Almy napsaná, něco, na čem by si spousta jiných vylámala zuby. Když krátce před závěrem filmu divák konečně nahlédne Almě do hlavy a má možnost ji aspoň částečně pochopit, působí to díky Julii jako o to větší odměna. 

Také ostatní herci ale dostávají svůj prostor. Andrew Garfield v úloze Hanka podává poutavý výkon a využívá své tradiční sympatičnosti k prohloubení znepokojivé aury okolo své postavy. A ačkoliv se na plátně vyskytuje méně, než by bylo očekávatelné, využívá každou scénu k předvedení vyhrocenějších poloh svého herectví, k čemuž v jiných svých filmech nedostává tolik příležitostí. 

Jeho protihráčku Maggie ztvárňuje Ayo Edebiri, herečka známá především ze seriálového hitu Medvěd od streamovací platformy Hulu. Její podání dané role vděčně těží z mnohoznačnosti osobnosti Maggie a budí zvědavost ohledně toho, jak se její charakter vyprofiluje dál. Sestavu ústředního obsazení uzavírá Michael Stuhlbarg, který stejně jako v případě své úlohy otce v Guadagninově starším počinu Call Me by Your Name funguje i v Obvinění jako nejlidštější a nejpřístupnější element. Roli Frederika si užívá, dává do ní všechno a každý moment s ním uvolňuje celkovou komplikovanost filmu. 

Dalším aspektem hodným pochvaly je formální stránka díla. Práce se zvukem působivě doplňuje vnitřní napětí příběhu. A nezáleží na tom, zda danou scénu zrovna doprovází sympaticky znepokojivý soundtrack Atticuse Rosse a Trenta Reznora, kteří již s Guadagninem spolupracovali na několika předchozích filmech, nebo ji vyplňuje zvuková kulisa v podobě nesnesitelného tikání hodin, která přehluší vše okolo. Inspirativně působí také výstavba celých scén. Například jedna inkriminovaná pasáž s opakujícím se záběrem na kuchyňské dveře a hlasitou hudbou ozývající s různou intenzitou skrze ně.              

Guadagnino Obviněním potvrzuje, podobně jako v případě Challengers, že má cit pro výběr netradičně vystavěných příběhů zpracovávajících často vytěžená témata a aspekty. A stejně tak pro fascinující a nikdy ne samoúčelnou audiovizuální exhibici. Jen tentokrát si pro své tvoření vybral náročnější a méně intuitivně přijatelné prostředky, v důsledku čehož jeho film postrádá značnou část dynamiky a živelnosti. Tedy věcí, které z jeho tenisového kousku udělaly intenzivní až pohlcující zážitek. A v očích některých (včetně mě) i mistrovské dílo. 

Text: Daniel Havránek
Foto: IMDb