Umí Briti tančit? Říká se o nich, že jsou docela chladní a moc s nimi nehne, ale to se i říká i o nás v Česku, a já rozhodně vím o mnoha z nás, se kterými hudba hýbe.
Fontaines jsou post-punková kapela založená v roce 2014 v Dublinu. Od svého založení už vydali čtyři alba, strhli na sebe pozornost ze všech koutů světa a svým nejnovějším a zatím nejrozsáhlejším projektem Romance trhají rekordy. Ovládli srdce fanoušků v USA, a teď se vrátili blíže domů – a poctili svou návštěvou i své sousedy ve Velké Británii.
Vzhledem k popularitě je zarážející už jen to že koncert není beznadějně vyprodaný. Jiné termíny jsou – lístky v přeprodeji šplhají do dvojnásobků původní ceny. Při vchodu se zdá že to bude stejné i v Motorpoint Aréně v Nottinghamu, ale zdání klame. Sedačky místy zejí prázdnotou.
Začínají v devět, tedy lehce po deváté, a publikum je napjaté a natěšené, výská a křičí. Podium je zakryto – to je jejich staple. Visí přes něj opona, podobně jak v divadle, dokud ho záře reflektorů nerozzáří ostře zelenou, a nezačne hrát první song z jejich alba, stejnojmenný Romance. A v tu chvíli publikum vybuchne v křik, nadšení z nich srší. Jeden by čekal že stejnou energii udrží po celý koncert, opona padá …
A oni ztichnou. Není to špatná show, právě naopak, vizuály jsou intenzivní na barvách a pronikavý hlas Griana Chattena se nese halou, doplněný zbytkem kapely. Jenže kromě naprosto standartního nadšení publika, když začnou hrát známé písně jako Here’s The Thing, Big nebo Boys In the Better Land, lidi zůstávají až nepříjemně v klidu. Jediné, co je vidět, je slabé pohupování. Kromě toho, a dvou menších moshpitů před podiem při intenzivnějších písních, jsou všichni naprosto nezúčastnění. Je to až zvláštní, sledovat je, zatímco kapela na stage se snaží předvést tu nejlepší show.
Až na občasná místa, kdy zvuk kapely protrhne něčí křik nebo se ozve jásot z menší části publika, je koncert veden ve velice vlažném stylu. Kapela s námi nemluví, a fanoušci tak spíš působí jako nezaujatí diváci v kině. Žádný ze songů s nimi prostě nehne.
Vyvstává tedy otázka – umí Briti tančit? Odpověď je stále nejasná, ale zdá se, že ani takto intenzivní, a upřímně velice dobrý, koncert s nimi nepohne. Pohupují se jako stébla trávy ve větru, což je možná jejich verze tance, ale pro národ, který byl kolébkou tolika významných alt kapel, je to zklamání. Kapela to, zdá se, cítí také, protože se s publikem vůbec nesnaží komunikovat, a jede si svůj setlist až do konce.
S námi hudba ale hýbe. Nedá se popřít, že Fontaines jsou výborní umělci s výrazným stylem, což je důvod, proč jsou teď celosvětovou senzací. Výběr hudby je průřezem jejich tvorby, u kterého se těžko sedí. Mezi shlukem nehybných Angličanů tanec vypadal až nemístně – to nás ale nezastavuje.
Když koncert skončí, trvá pár minut, než se publikum roztleská a rozkřičí dost na to, aby kapelu přivolali zpět. V nás už pomalu začínala vyvstávat obava, že naše stoprocentní průměrnost jako publika kapelu odradila, a my jsme tak přišli o očekávaný přídavek.
Kapela se ovšem vrací, a v rychlém sletu nám zahraje In the Modern World, Desire a I Love You, což, jak fanoušci budou vědět, je kombinace jen pro ty nejsilnější – všechno jsou to písně nabité emocemi. Nakonec nás poctí i jejich nejznámějším hitem Starburster. Všichni jsme tedy spokojení, a poslední jmenovaná píseň dokonce vyvolá v davu reakci – zpívají text zpátky, a tančí. Škoda, že jim to trvalo tak dlouho.
Poté už míříme ven – a přímo na afterparty. Tam už to vypadá lépe. Nejzarytější fanoušci, kterým se podařilo sehnat lístky na vyprodanou akci, tančí na mix hudby Fontaines a jiných podobně orientovaných kapel, ale i na pop známých interpretů. Tedy taková klubová scéna. To asi vyhovuje Britům více, rozhodně se zdají být živější než na koncertě. O půlnoci se u DJ pultu objeví i Carlos, jeden z členů kapely, rozpoznatelný jednoduše podle jeho krátkého ostře růžového sestřihu.
Lidi šílí. Je tedy zvláštní že až teď, ale alespoň že jsme zjistili odpověď na naši otázku;
Ano, Briti tančit umí. Ale neprožívají koncerty tak jako my.
Fontaines v létě zavítají i k nám, a to na Rock for People v rámci jejich evropského turné. Předtím je čeká Austrálie a Asie. My už se jich nemůžeme dočkat, a upřímně doufáme, že českou scénu roztančí víc než tu britskou.
Text: Alena Lavrenčíková
Foto: Natálie Sochorová