Koncerty v A2 klubu mají skvělou vlastnost, a to, že jsou tak roztomile komorní, že každá vystupující kapela, působí jako vzácný klenot, který se v Brně objevil jen kvůli nám, kdo jsme na koncert dorazili. A stejně tak jako darovaný klenot, i následující okamžiky v nás rozbouřily vlnu emocí. Mísí se v nás vřelé i palčivé emoce, které spolu formují intenzivní prožitek, který v sobě budete dlouho nosit.
Ida the Young je sympatická indie folková kapela z Plzně, která je nominovaná na Hudební ceny Vinyla 2024 v kategorii Objev roku. Dvě sehrané kytarové linky, sofistikované texty a uhrančivý zpěv. Na koncerty si občas vezmou na pomoc klávesy nebo bicí, které vlastně celou tu parádu doprovází tak nějak ornamentálně. V Alterně přivítali brněnské fanoušky jen ve třech. Marek Koliha s akustickou kytarou, Pavel Kielberger s elektrickou kytarou, a zpěvačka Iris Hobson-Mazur. V komorním prostředí A2 tak zakončili jejich „elektro mini tour“.
Na začátku se rozeznívají kytary, líbezný zpěv divákům navozuje pocit komfortu. A právě ve chvíli, kdy mám pocit, že už mě kapela nemůže překvapit, se po celém klubu pozvolna rozechvívají nečekané elektronické zvuky. Rytmy drummachine duní v kontrastu s jemným zpěvem, kytary přestávají posluchače hladit po duši a začínají splývat s hutným elektrickým zvukem. „Chtěli jsme zahrát tuhle elektro mini tour už minulej rok, ale já jsem onemocněla, takže jsem ráda, že se nám to konečně povedlo,“ říká zpěvačka.
Na nový styl si musí posluchač chvíli zvykat, ale po chvíli si ho zamiluje. Zahráli novou píseň Right Way Up, kterou můžete najít na Bandcampu, pokud jste trochu oldschool. Jinak samozřejmě hráli dost věcí z loňského EP Silver Thing. Překvapivě nezazněl jejich No.1 song Mr. Pie. Nevadí, překvapili totiž všechny tím, že zahráli ještě jednu novou píseň, a to Blue Light, která zatím není k sehnání na žádné streamovací platformě.
Hlas zpěvačky je neskutečně konejšivý a zároveň skoro až bolestivý, takže doporučuju zajít na jejich koncert, pokud potřebujete na chvíli obejmout a pak kopnout do břicha. Trojice vytvořila tak hřejivou atmosféru, že měl člověk pocit, jakoby už venku bylo léto. Zaplněné zahrádky, teplý vítr, mokrá tráva, dusivý opar roztékajícího se asfaltu.
Během akustické písně I Can Hear You Through The Wall je Iris na pódiu v podřepu a hlavní roli přebírají Marek s Pavlem. Vyměňují si pohledy, prolínají melodie a všichni společně zasněně nasloucháme, jak se barevné tóny jemně vlní ve vzduchu. Už je léto?
Potlesk, všichni členové kapely se objímají. Mezitím se prostor postupně plní a přichází na řadu Neue Welt. Začínají housle, přidává se kytara, basa a zpěv. Předchozí koncert se rozjížděl celkem pomalu, ovšem u téhle kapely posluchač na chvíli odtrhne pozornost a najednou se z mihotavého pištění smyčce s mechanickým kopákem stane bolestivý melancholický řev. Frontman Jan Ruben Tongiani v bílé košili s černou kravatou mi celou dobu trochu připomíná film Společnost mrtvých básníků. Vystupují s jejich vlastní tvorbou, ale předvedou nám i lehce grungeový cover Love Me Tender od Elvise Presleyho. Hrají písně z jejich alba V nebi je zle, ale i oblíbenou Johannu. Zazní také starší skladby v novém kabátku.
Kapela střídá hlasité pasáže plné disharmonického zpěvu, mučivého zvuku vzlykajících houslí a mechanického virblu s tichou mezihrou, jemným ženským zpěvem a klávesami. Do toho vkládá abstraktně poetické, avšak ne od reality odtržené texty. Celá atmosféra je temná a dunivá.
V hudbě pražské čtveřice je slyšet znatelný vliv československé hudební avantgardy osmdesátých let, lichotivě podtržený momenty, za které by se nestyděl ani Nick Cave. Houpavý rytmus se zrychluje a zase ztrácí, a tím vytváří napětí – co přijde dál?
Koncert ale končí a barevná světla nad pódiem zhasínají. Večer plný kontrastů a emocí připomněl, jak rozmanitá může být současná česká hudební scéna. Kapely předvedly dva rozličné světy, které se vzájemně doplňovaly, ale také kontrastovaly. Alterna tak opět ukázala, že i v malém prostoru jde zažít výbornou hudbu plnou silných emocí.
Text: Kristýna Novotná
Foto: Beáta Petrásková