K Rozálii jsem se dostala v období státnic. V čase, kdy jsem měla hlavu plnou teorií, tělo na pokraji zhroucení a emoce někde hodně hluboko zakopané, aby mlčely. Její písničky se mi staly tajným útočištěm. Když už jsem nedokázala dál číst nebo myslet, pustila jsem si Pod Zvonařkou, Mraky nebo Underground ze sametu. Byla to hudba, která mě neodsuzovala za to, že jsem unavená, zmatená nebo ubrečená. Jen tam byla. A dýchala se mnou.
A tak mě to všechno nakonec na jejím koncertu v Kabinetu MÚZ dostihlo. Nejen Rozálie, ale i já jsem během posledního songu Underground ze sametu překročila vlastní práh. Práh, který jsem si během státnic vystavěla z RedBullů, stresu, nevyspání a absurdních vět z odborných textů. V těch měsících byl ten sametový underground mým soundtrackem. Pomáhal mi přežít, když bylo ticho příliš hlasité a moje myšlenky moc ostré. Učil mě, že i bolest může mít rytmus. A že i když všechno vypadá rozbitě, pořád to může být krásné.
„Všichni mluví stejným jazykem, ale každý to s ním umí jinak,“ zaznělo v závěru koncertu pražské písničkářky, tanečnice, herečky a cirkusačky Rozálie. Už v úvodu ale dokázala, že tahle věta k ní sedí stejně dobře jako barevná zahrada v jejích vlasech. Pondělní představení, které jako by se odehrávalo na půdě plné vzpomínek a starých záclon, otevřela baladou střihlou horkým sluncem a podbarvenou zvukem španělek. A protože u Rozálie nic není jen tak, i jazyk souzněl s melodií. Ne, nebyla to čeština v převleku – ale horkokrevná, rytmická španělština.
Hlavní roli hrála Rozáliina nová deska Láska, hlína, rýč, kterou vydala během loňského podzimu. „Na rozdíl od té minulé desky popisuje jen jeden můj vztah,“ uvedla hned po první skladbě a dodala, že předchozí album Korzetiér z roku 2022 bylo komplexní vzpomínkou na její milostný život. Vzešla z něj třeba její na Spotify nejstreamovanější pecka Pětadvacet na holou, která vznikla jako dárek pro kamarádku na přelomu čtvrtstoletí. Na albu popisuje několik vztahů i životních peripetií, a tak byl vždy součástí koncertů i svébytný stand-up. V něm publiku přibližovala příběhy, které stojí za jednotlivými písněmi. To prý dnes v Brně nezažijeme. Tolik příběhů nové album nenese.
Akorát že vůbec… I jeden příběh se dá vyprávět jako román. Každá píseň byla jako kapitola – od zamilovaného prologu přes pasáže něhy i zlosti až po tichý epilog, který nezapomíná, ale ani nevyčítá.
Na pódiu nebyla sama. Dvě kytary, basa, perkuse, mohutné dechy a její ikonické držky. Rozálie, která v osmnácti utekla k cirkusu, k nám nepřivezla jen novou desku, ale celé své šapitó – včetně stepování, hereckých výstupů a pohybové poezie. V jednu chvíli připomínala kabaretiérku z meziválečné Paříže, v další zase postavu z postmoderní opery, která se nestydí plakat do polštáře a pak si z něj ušít šaty.
Vzduch v Kabinetu MÚZ se dal krájet a prostor mezi lidmi měřit na centimetry. Klub byl naplněný tak, že i ozvěna si musela hledat cestu skrz. Kdo nepřišel hodinu předem, měl smůlu. Vyprodaný klub přetékal nejen lidmi, ale i věkovým spektrem. Vedle mě stála osmiletá holčička, která si s Rozálií stepovala do rytmu, a o pár řad dál babička v semišovém kabátě, která nehnula brvou, ale znala každé slovo. A přiznejme si – stát dvě hodiny na místě bez možnosti opory, to chce nejen oddanost, ale taky silná kolena. Třeba já už jsem ke konci v duchu zoufale vyjednávala mír s patelou.
V průběhu večera se pódium proměnilo v organický útvar – kapela přicházela po kusech. Nejprve jen Rozálie s akordeonem a kytaristou, pak bubeník, basa, další strunné nástroje… a když už jsme si mysleli, že je formace kompletní, na scénu vplula dechová sekce, která se musela doslova vmáčknout mezi stávající členy. Klarinety, trubky, lesní roh i tuba – celé pódium najednou připomínalo tělocvičnu během školní besídky. A fungovalo to dokonale. Nejen hudebně, ale i lidsky.
Celý večer působil jako důmyslně poskládaný rituál – s tempem, s rytmem, s jemnými přechody mezi světlem a stínem. A zatímco se na pódiu střídaly nástroje a nálady, ve mně se potichu skládalo něco, co jsem si během těch postátnicových měsíců nestačila zpracovat.
Na tom koncertě se mi konečně podařilo vydechnout. Ne nahlas, jen tak, pro sebe. U poslední písně jsem měla slzy v očích, a nebyly to slzy dojetí z umění. Byla to úleva. Jako když po zkoušce odezní hluk v hlavě. Jako když si člověk dovolí být chvíli jen sám sebou.
Rozálie ten večer nepřivezla jen koncert. Přivezla rituál uzdravení. Ať už z rozchodu, nebo ze státnic... A já jsem jí za to vděčná.
Foto a text: Barbora Kaufmann