Jak jsem místo koncertu Joosta dorazila na rave

Koncert to dle všeho byl, jenže spojení té akce a slova „koncert“ je tak úzké, že bych řekla, že tam žádné není. Připomnělo mi to párty v Berlíně, alt lidi namačkaný v jednom prostoru aby si zaskákali a ohluchli při poslechu techno hudby. Joost je pro tohle perfektní.

Ono nejvtipnější je, že mu museli vyměnit prostory, aby se na něj dostali všichni, kteří ho chtěli vidět. Joost byl v létě, když vstupenky droply, neuvěřitelně nedoceněnej. Dali ho do Archy, kam se vstupenky vyprodaly za patnáct minut, a až pak ho dali do Fora Karlín. Jak tak při příchodu koukám na toho hada lidí, kteří objímají skoro celý blok, říkám si, že pořadatelé udělali dobře, když mu dali větší prostor.

Další vtipnou věcí je pro mě ta překvapivě početná skupina rodičů, kteří doprovází svoje děti na tenhle koncert. Beze srandy, děckám je tak deset let. Nevím, jestli mamky s taťkama mají představu, co je čeká. Myslím že ne.

Na stagi uvnitř je Joostův holohlavý a polonahý nejlepší kamarád známý pod jménem Daan Koens, který dělá předskokana. Dle všeho se jedná o spontánní nápad. Daan je tak niche umělcem, že má na Spotify přesně dvě písničky. Ani jednu nám nepředvede.

Koncerty občas umí být docela vážnou záležitostí. Daan rozbijí veškerou vážnost, když po konci setu deset minut sedí na stage, pořád polonahý, a něco maluje na papír za hlasité vážné hudby hrající z repráků. Z papíru pak udělá vlaštovku, a tu hodí do davu lidí. Nikdy nezjistím, co na tom papíře je. „Joost will be on in thirty minutes,“ Daan zahlásí a odejde. Tak čekáme.

Po třiceti minutách se objeví DJ Chum. Je strašně skvělej, ale není to Joost, a tak jsme všichni trošku rozpačití. To nás brzo přejde, protože DJ Chum se představí jako Joostův support, a z naší čekačky udělá regulérní párty. Je skvělej - 2000’s pop, rock, rap, hraje samý známý songy, takže skáčeme jak diví a to ještě nezačal koncert.

Pak to začne. Modrá světla, dým, hlasitý intro, který my všichni fanoušci Eurovize poznáme jako Europapa. Na stagi se objeví Joost, v obleku podobným tomu, který měl v soutěži, jen v bílé verzi, a okamžitě začne zpívat svůj nejznámější song. Ani by nemusel nic říkat, protože lidi jsou schopni odzpívat to za něj, i když je to v holandštině.

Slyšíme snad všechnu jeho tvorbu a lidi bouří energií. Já se od asi třetí písničky považuji za hluchou, proto mě mine, když se na mě kámoška otočí a křikem se snaží upoutat moji pozornost. „Tady je moshpit,“ zařve na mě.

Jenže je moc pozdě, a já se ocitnu uprostřed jednoho z největších moshpitů, co jsem kdy zažila. Snažím se to přežít, relativně úspěšně, ale moshpit mě odnese někam dozadu, a tak skoro celý zbytek koncertu nic nevidím. Za to jsem přímo pod reprákem, takže i přes svou relativní hluchotu něco slyším.

Jedno je mi jasné a ani to nemusím vidět - Joost má neuvěřitelnou stage presence, a to jak ve svém Eurovize obleku, tak i v obyčejné bandáně, crop topu a kalhotech. Na stage tancuje, točí se, a doplněný o funky grafiku a krátká videjka, jako třeba gameplay ze Subway Surfers, dodává neuvěřitelnou energii do davu. Koncept social anxiety je mu úplně cizí. Díky tomu, že se nebojí být cringe, se nikdo v davu nestydí ječet a skákat skoro až do stropu.

V druhý půlce koncertu nám pouští video o tom, jak ho všichni nesnáší. Jeho tvorba je považována za kontroverzní, hlavně kvůli jeho vyřazení z Eurovize. V době soutěže byl obviněn z vyhrožování, jenže všechna obvinění byla prokázána jako neopodstatněná. Špatná image už ale Joostovi zůstala. Joost nedělá nic pro lidi, kteří už si o něm negativní názor vytvořili. Všechna jeho tvorba je pro jeho fanoušky, a taky pro jeho rodiče, o které přišel, a díky kterým s hudbou vůbec začal. Jde třeba o pomalejší song Papa en Mama.

Poselství jeho koncertu je jasný - jsme jeden kontinent, jeden stát a jedna rodina, in Unity. To řekne, a pak nechá rozestoupit další moshpit, aby do sebe lidi mohli opět vrážet. No, každej vnímáme rodinu jinak. Z toho, co předtím alespoň lehce připomínalo koncert, se tak stane regulérní boiler room, což ale všem vyhovuje. Je to spíš taková rave.

Nikdo se ale nestydí, není rozpačitý, necítí se mimo, možná až na ty rodiče co v tom davu někde jsou. Když v moshpitu někdo spadne, hned mu ostatní pomáhají vstát. Atmoška je i přes drumy a techna hrozně přívětivá, Joostovi pomáháme zpívat songy, i když jsou holandsky nebo v jeden moment i finsky. Joost se urve z řetězu, ke konci už hudba ztrácí jakýkoliv rytmus a je šílená.

Joost je takovým paradoxem. Jeho styl je agresivní, hlasitý a extravagantní, ale zároveň jde o člověka, který chce lidi spojovat skrze jeho tvorbu. V Praze se mu to podařilo, a doufejme, že na dalších místech se mu to povede taky.

Aan het einde van de dag zijn we allemaal mensen
M’n vader zei me ooit: „Het is een wereld zonder grenzen.“
Europapa (Outro)

Ve výsledku jsme všichni jen lidi
Můj táta se na mě podíval a řekl: „Tohle je svět bez hranic.“

Text: Alena Lavrenčíková
Foto: Adéla Prokešová