Jana z Arku ve světě dnešním i minulém. HaDivadlo skvěle pojí klasický příběh, feminismus a popkulturu

Za novým divadelním ztvárněním příběhu o panně orleánské stojí autorská trojice Jana Vaverková, Justina Grecová a Jan Doležel. Od září 2025 jsou tito mladí absolventi brněnské JAMU novým uměleckým vedením HaDivadla, brněnské alternativní scény, a Jana z Arku je tak jejich první celosouborovou inscenací. Janin příběh se rozhodli představit jako fúzi skutečných historických událostí, střetu dnešních témat a hudební popkultury.

Příběh o velké ženě

Jana z Arku je dodnes jeden z národních symbolů Francie. Její vstup do poslední fáze stoleté války znamenal obrat v rozložení sil a pomohl oživit francouzskou morálku a víru ve Francii i krále Karla VII. Z inscenace je poznat, že psaní scénáře předcházela rešerše historických událostí a kontextů. Nejedná se tak pouze o samoúčelnou kulisu pro příběh o ženě, která výrazně narušila dobové konvence. Během dvou hodin jsou zahrány nejvýznamnější pasáže z Janina života — od jejího slyšení hlasů, přes obranu Orleansu až ke konečnému věznění a soudu s následným upálením. Nejde ale jen o historické drama, příběh panny orleánské směřuje hlavně k diskuzi nad některými otázkami dneška. 

Samotnou Janu a její komplikovanou osobnost pak autorstvo ztvárňuje kreativním způsobem. Rozhodli se totiž do role obsadit tři herečky, každou podle konkrétní fáze Janina života a s ní spojeným symbolismem. Odpovídají tomu i jejich kostýmy — Jana panna (Magdalena Kuntová) jako neposkvrněná víra ve své vlastní vyvolení, Francii a Boha, Jana válečnice (Ema Lovecká) jako hybatelka událostí a bojovnice ve světě mužů i autorit a Jana mučednice (Šimona Horynová), symbol oběti vlastní fyzické, ale především symbolické. Všechny tři herečky ve svých rolích podávají naprosto skvělé výkony a osobnost Jany je ještě komplexnější ve chvílích, kdy se na jevišti potkávají všechny jako trojjediná Jana. 

Mocní muži a pop culture

Inscenace je nejen o velké ženě minulosti, ale především o ženě ve světě mužů, a tedy i o ženě dnes. Janin boj je na jedné straně velký a symbolický. Má pozvednout morálku armády, sjednotit lid, ubránit Orleans a zesílit naději na záchranu Francie. Na straně druhé je to boj o vlastní prosazení mezi všudypřítomnými a rozhodujícími muži, kteří ji zpochybňují už jen na základě jejího pohlaví. Paradoxně navzdory této skutečnosti jsou král, velitelé i vojáci vyobrazeni oblečením i chováním jako trochu “zženštilí”, navíc jsou občas nejistí a emocionálně založení či vypjatí. Nejde o nějaký  výsměch, spíš o to poukázat na fakt, že ani v domnělém patriarchátu nemusí panovat jednota a představa o stereotypu muže — racionálně smýšlejícího válečníka bez emocí.

Nakonec je ale Jana stejně právě takovými mocnými muži odsouzena a upálena. V Anglii odsouzena za kacířství, čarodějnictví a nošení pánského oděvu, ve Francii zrazena ve chvíli, kdy už jsou její ideály, smýšlení a ženská průraznost spíše na škodu králi. Za provedení scény upálení patří herečkám i autorstvu smeknutí klobouku. Bezesporu to byla nejemotivnější scéna v představení, a to nejen z podstaty samotného aktu. Bylo cítit, že v tu chvíli na hranici hoří nejen fyzická Jana, ale hlavně myšlenky. 

Inscenace je doprovázena hudbou tří velkých žen umělkyň, a to Lany del Rey, Charli XCX a Billie Eilish. Každá z nich má být nějakým způsobem spojena s jednou ze tří Jan. Je otázka, jak moc umocní hlubší znalost  zmíněných umělkyň i jejich hudby pochopení postav a celkový zážitek. Charli XCX je každopádně zakomponována i do samotné scény. V pozadí se totiž snad po celou dobu představení nachází imitace vitráže s křížem, na kterém je přibita Jana, ale místo INRI nese tabulka nápis BRAT, odkazující k poslednímu albu zmíněné zpěvačky. Do češtiny je toto slovo možné překládat jako fracek nebo spratek. 

Only God can cancel me a co na to Jana?

K diskuzi by byla role křesťanství. Pro skutečnou Janu i tehdejší společnost byla víra středobodem všeho. V Janě divadelní působí dojmem, že hraje druhé housle. Janina promluva, že neví, jaké je její pohlaví, protože její touha směřuje jen k Bohu, působí spíš hloupě, než že by měla přesah — tím si totiž skutečná Jana s největší pravděpodobností byla jistá, i když nosila pánské oblečení. 

Otázkou pak zůstává, jestli v některých polohách inscenace Jana skutečná, dívka, která zasvětila život víře a zachránila Francii, v kombinaci s Janou divadelní, BRATem, pop kulturou a veškerými konotacemi, které taková popkultura má, nepopírá trochu vzájemně sama sebe. Občas totiž Jana vypadá spíš jako by věřila právě sama v sebe než ve vyvolenost Bohem a bytí poslem božím. Na druhou stranu tato banální otázka „kdo jsem?“ vlastně v kontextu celého představení a vztahu k současnosti není vůbec na škodu a posouvá možnosti interpretace zase do jiných poloh. 

Nicméně autorstvu se povedlo najít skvělý balanc mezi odvyprávěním jednoho velkého příběhu a zakomponováním moderních prvků a otázek. Jedno neruší druhé a je to střídavě vtipné i vážné, opět skvěle vybalancovaným způsobem. Publiku se dostane kostra klíčových událostí a zároveň dění vzbuzuje otázky k dnešním problémům a ideologiím. Především se ale tematizuje střet ženy s autoritami a mužským světem a otázka, jak v něm Jana a Jany mohou existovat a fungovat. Pro něco takového je příběh i osoba původní Jany z Arku skvělým inspirativním podkladem, jehož potenciál byl dobře naplněn a aktualizován.

Foto: HaDivadlo