Je čas napsat správné písně. Laibach na Flédě dekonstruují hudbu

Slavoj Žižek to nazývá „nadidentifikace“. Jeho slovinští krajané Laibach ve své tvorbě využívají totalitní a fašistickou symboliku v tak hyperbolizované míře, že díky tomu odhalují absurditu a zlou ideologii těchto režimů. Zatímco prvních 40 let své kariéry zasvětili právě kritice totality, jejich poslední album MUSICK se přesouvá do současnosti. Ale v očích kapely se vlastně nic moc nezměnilo.

Na desce rozebírají současné vnímání hudby. Kritizují, že se z hudby stává konzum a ztrácí se umělecká hodnota. Titulní píseň je plná nicneříkajících, otřepaných frází. „Music, the key; music, the answer.“ Hudba se stává vyprázdněnou. Proměňuje se v simulacrum – odkazuje jen sama na sebe.Text taky kritizuje potřebu neustále chrlit nové a nové písně. “Správné písně.” To všechno je oděno do neskutečně chytlavého, syňtákového popu.

Celé album si půjčuje prvky současné populární hudby od electropopu přes country až po latinský pop. Laibach využívají zbraně nepřítele, aby dokázali svou pointu. Je to velmi chytlavé, a na živo obzvlášť.

Na Flédu přijeli Laibach s třemi syňtáky, dvěma tanečnicemi a obrovskou obrazovkou, která neustále svítí neonovými světly a promítá robotickou ikonografii nebo hloupá reelska. Je to trsačka, už první song, Musick, je několik minut gradován pomocí chytlavých beatů a tanečních kreací dvou umělkyň.

Tanečnice se nezastaví ani na chvilku. V lascivně nazvané písni Fluid Emancipation, která kritizuje hédonismus klubové kultury, předvádějí erotické pohyby, které ještě více podtrhují satiričnost návykové písně.

Když přijde čas na otravně chytlavou Allgorythm, tanečnice učí publikum jednoduché kreace – abychom byli připraveni, až přijde refrén. Když zpěvák Milan Fras zakřičí „All go rhythm!“ nejde nehýbat se. Jsme otroci rytmu, stejně jako jsme otroci algoritmů, jak nám Laibach v průběhu koncertu několikrát připomenou.

Some people go kung fu fighting
 Some people go Bitcoin mining
 Some nations go dynamiting
 We like to do some crazy rhyming

– Allgorhythm

Album totiž není jen o kritice hudby, ta tvoří jen zastřešovací prvek. Laibach střílí i do korporací, sociálních sítí, konzumní popkultury a umělé inteligence a jejího narůstajícího vlivu na umění. Dávají tomu všemu růžové, chytlavé pozlátko, kterému kontrastuje hluboký, klidný baryton Milana Frase. 

Právě ten nám dává nejvíce indicií, že je tady něco opravdu špatně. Fraseova přítomnost na jevišti je děsivá a autoritativní. Růžovou uniformou ve vojenském stylu ještě o úroveň posilněna. V průběhu koncertu se neusmívá. Potlesk nepřijímá. Všechen ten electropop mu nedělá radost. Není tu, aby se bavil. Je tu, aby varoval.

Neonová deprese

Na začátku koncertu Laibach pronáší: „Tohle není zábava“. Nejdříve se to zdá být vtipnou nadsázkou. Ale v momentě, kdy diváctvu dojde, že to Laibach myslí vážně, začne ho mrazit. 

Resistencia je pohodový, latinsko-americký song, nazpívaný ve španělštině. Jenže celou dobu je za kapelou promítaný jeho překlad. Člověk neznalý španělštiny si najednou uvědomí, že text ho velmi drsně varuje před nástupem umělé inteligence – odpor je však marný.

Když pak Fras v klidu zpívá refrén s opakující se frází „Guerra relámpago“, která nejde přeložit jinak než „blitzkrieg“, diváctvo neví, jestli jde o píseň z pohledu fašistického režimu, technologické korporace nebo Skynetu. Laibach mezi tím nevnímají rozdíl. Podle nich v totalitě žijeme a je jedno, jestli jde o totalitu srpu a kladiva, nebo totalitu algoritmu.

Celý koncert provází bezvýchodnost situace. Laibach kladouotázku, jestli tohle všechno ale vlastně sami nechceme. To my jsme vytvořili AI. To my živíme algoritmus. To my konzumuje prázdnou hudbu, která se stává kopií kopie. Tutopointu nejlépe ukazuje Singularity, jejíž refrén si stěžuje, že každá píseň je předělávka nebo remake. 

Fras  ji zpívá na pozadí Mozartovy Malé noční hudby. Během toho všeho tanečnice předvádí tanečky z Fortnite, částečně oděné v německém kroji. Metafory Laibach nejsou komplikované, právě naopak. Jde o to, aby jejich sdělení pochopil každý.

Protože právě o samotném sdělení celý koncert je. Proto se skoro celý setlist skládá z alba MUSICK a jeho dosud nevydaného následovníka MUSICK: ENCORE. Nejde o to zahrát hity, těm byla věnována pozornost jen v rámci patnácti minutové hudební koláže uprostřed setu. Jde o to varovat.

A že jsme varováni byli. Na konci setu, během písně Das göttliche Kind, odchází zkroucená, mimozemsky vypadající tanečnice z podia. Představuje námi vytvořenou umělou inteligenci. Jde pomalu, jako poslední. Diváctvo cítí jen beznaděj.

Naděje je naštěstí trochu vrácená v přídavku. Nejprve Laibach vytasí cover na Make Your Own Kind of Music. Pomalá, melancholická předělávka popového slaďáku v kontextu celého koncertu nabírá úplně jiný význam. Nyní jde o naléhavý apel.

To, že se z hudby stává konzum a simulacrum, neznamená, že to tak musíme nechat. Laibach nás vybízejí ke tvorbě vlastní hudby. Ne proto, aby ji někdo poslouchal, ale pro naše vlastní umělecké vyjádření.

Samotný závěr pak patří dosud nevydané skladbě Faith No More. V ní Laibach rekapitulují, co se snažil poslední hodinu a půl říct a zároveň se ptá na otázku, která nás napadá všechny. „Je už pozdě?“ „Není,“ odpovídají Laibach.

Switch off indifference and reshape your fate

– Faith No More