Kde končí umělecká provokace a začíná nevkus?

Divadlo odjakživa sloužilo jako bezpečný prostor pro nebezpečné myšlenky. Místo, kde můžeme prožít katarzi, strach i bolest, aniž bychom byli skutečně ohroženi. Aristotelovská definice dramatu počítá s emocemi, nikoli s fyziologickým bojem o přežití. Nedávná návštěva inscenace Váňa ve Východočeském divadle mě však donutila přehodnotit, zda tvůrci v honbě za aktuálností nezapomněli na základní etiku vztahu herec–divák.

Anton Pavlovič Čechov je klasikem nevysloveného, mistrem popisu zbytečných lidí a ubíjející nudy či bezmoci ruského venkova. Pardubická inscenace se však rozhodla setřít prach z klasiky drsným smirkovým papírem geopolitické reality. Stylizace do kulis rusko-ukrajinského konfliktu je legitimní, ba dokonce logický dramaturgický klíč. Váňa v montérkách, tíha okupace a zmar – to vše může fungovat jako mrazivé memento. Problém však nastává ve chvíli, kdy režie přestane metaforu vyprávět a rozhodne se ji na diváky fyzicky namířit.

Závěr představení, který měl být pravděpodobně šokujícím wake-up callem, se změnil v moment čisté úzkosti, která měla s uměním pramálo společného. Ve chvíli, kdy z přítmí z hlediště vystoupí ozbrojený člověk a následně ze zákulisí komando desítky zahalených postav se samopaly míří přímo do tváří diváků, padá pomyslná čtvrtá stěna. Bohužel nepadá způsobem, který by nás vtáhl do děje, ale způsobem, který v nás probouzí instinktivní strach o život. Tento “efektivní“ závěr je však problematický hned ve třech zásadních rovinách: psychologické, kontextuální a etické.

První rovinou je psychologie vnímání. Ve chvíli, kdy na člověka míří hlaveň zbraně (byť repliky), lidský mozek instinktivně přepíná do evolučně starších struktur a aktivuje se reakce boj, nebo útěk. V tomto stavu akutního stresu se vypíná schopnost kritického myšlení a estetické reflexe. Divák v tu chvíli nepřemýšlí o hrůzách války na východě, ale o tom, kudy uteče, pokud zbraň vystřelí. Tvůrci tak paradoxně sami sabotují své poselství. Místo intelektuálního apelu vyvolávají pouze živočišný strach, který znemožňuje jakoukoli hlubší katarzi.

Druhou a v českém prostředí nejzávažnější rovinou je společenský kontext. Sedíme v hledišti přesně dva roky poté, co jeden ze studentů proměnil pražskou Filozofickou fakultu v místo tragédie. Zvolený režijní postup – útočník přicházející defacto z řad publika – totiž nemodeluje válečnou frontu (jak by odpovídalo tématu hry), ale scénář aktivního střelce v civilním prostoru. Ignorovat tuto paralelu a nechat diváky prožít simulaci situace, která nedávno reálně zabíjela, je projevem buď trestuhodné arogance, nebo absolutní ztráty empatie.

Zatřetí, existuje nepsané pravidlo, které nám vštěpují už v mateřské škole: Na lidi se nemíří. Nikdy. Ani z legrace, ani “jako“. Když divadlo toto tabu poruší, musí k tomu mít sakra dobrý důvod a musí zajistit, aby byl divák připraven. Třetí rovinou je tedy otázka etiky a informovanosti. V oficiálních materiálech k inscenaci stojí pouze strohá věta: „Upozorňujeme, že v představení zazní střelba a jsou v ní použity makety zbraní.“ Tato formulace je v kontextu závěrečné scény nejen nedostatečná, ale až alibistická. Běžný divák si pod “použitím maket“ představí rekvizitu v rukou herců na jevišti, nikoli hlaveň samopalu mířící mu do očí z bezprostřední blízkosti. Mezi pasivním sledováním ozbrojené postavy a pozicí cíle, na nějž je mířeno, zeje propastný (psychologický) rozdíl. Divadlo tímto vágním upozorněním formálně splnilo povinnost, ale fakticky diváka podvedlo.

Propagační materiály na webu divadla lákají diváky nadšeným zvoláním: „Režisérka naservírovala velkolepou strhující podívanou, mimořádné herecké výkony, smích střídaný sevřeným hrdlem a řadu aktuálních témat k zamyšlení. U takového divadla byste rozhodně neměli chybět!“ V kontextu toho, co se v sále odehrálo, však tato věta získává až mrazivě ironický nádech. Výsledný efekt se se záměrem bavit či vzdělávat tragicky míjí. Mezi nevinnou marketingovou pozvánkou a praktickou realizací, kdy na nic netušícího diváka míří ozbrojené komando, je velký rozdíl. Pokud divadlo slibovalo zážitek, na který se nezapomíná, má pravdu – byl to šok. Nebyl to však šok estetický, který vede k zamyšlení, nýbrž šok bezpečnostní, který vede k panice. Umělec má právo diváka znepokojit, nemá však právo vzít mu jeho pocit bezpečí.

Zážitek z pardubického Váni je tak silný, ale bohužel nešťastným způsobem. Místo diskuze o marnosti života a ruské duši si divák odnáší pocit ohrožení a otázku, zda je v pořádku, aby se z divadelního křesla stalo rukojmí režisérčiny vize. Někdy je totiž méně více a metafora je mocnější než hlaveň samopalu. A v době, kdy se rány po střelbě na fakultě teprve zacelují, je míření na diváky nikoli odvahou, ale faulem.

Foto: Jan Hromádko, VČD