Kinotipy říjen: Cruise v krizi, milovník v boji či Rumuni v Norsku 

Česká filmová distribuce se v rozpisu premiér na říjen opět dopustila těžkého prohřešku. Snímek režiséra a scenáristy Aarona Sorkina (Chicagský tribunál) nazvaný Social Reckoning z plánu vypadl, a to navzdory tomu, že byl původně zařazen. Duchovního a tematického pokračování filmu Social Network, který Sorkin napsal a David Fincher (Sedm) natočil, se tedy české diváctvo v kinech zřejmě nedočká. A pokud ano, tak s dlouhým odkladem. Patří se tedy zvolat “hanba!” filmovým distributorům v Čechách. Naštěstí pro filmové fanoušky dělají, co mohou, aby škodu vynahradili. Následující počiny toho snad budou důkazem… 

Digger  

(Alejandro G. Iñárritu, USA, 129 min) 

Režisér Alejandro González Iñárritu se po oscarových úspěších se svými prestižními severoamerickými počiny Birdman a REVENANT Zmrtvýchvstání vydal na více než deset let tvořit do rodného Mexika. Nyní se ovšem situace obrací a tvůrce hlásí hollywoodský návrat. A na diváctvo od něj čeká velmi ambiciózní projekt, který nese zvučné pojmenování Digger. 

Příběh filmu se točí okolo ropného magnáta a oligarchy Diggera Rockwella, jehož těžební strategie způsobí za polárním kruhem ekologickou pohromu ohrožující celou planetu. Aby zachránil svou pověst, rozhodne se tento nezodpovědný a výstřední boháč přesvědčit vládu USA i celé lidstvo, že se může stát spasitelem světa a uvést věci do pořádku. 

Diggera bylo třeba vyhlížet, a to opravdu nedočkavě. Avizovaná žánrová inovace – katastrofický biják, kde katastrofu představují sami lidé – totiž slibuje minimálně po stránce námětu jednu z nejodvážnějších a nejoriginálnějších filmových událostí roku. A vzhledem k tomu, že jak v životě, tak ve snímku tvoří ze všech lidských pohrom tu nejdrtivější miliardáři s mesiášským komplexem a nekompetentní světoví vůdci, se bude i satiricky kousat. 

V součtu faktorů lákajících na film poté nesmí chybět ani kameraman Emmanuel Lubezki.  Držitel tří Oscarů, přičemž jeden vzešel z práce na podmanivém vizuálním řešení Iñárrituova Birdmana, na Diggerovi využil vzácně používaný širokoúhlý filmový pás Vista Vision. Ten je znám pro svou nadstandardně vysokou kvalitu obrazu. V kombinaci s rozmanitou scénografií a zajímavými lokacemi tak Digger ani po obrazové stránce nezůstane nic dlužen. 

Navzdory skvěle znějící obsahové stránce i formální atraktivitě se však zřejmě největší očekávání týkají něčeho jiného. Iñárritu zde navázal spolupráci s filmovou hvězdou a scientologickým démonem v jedné osobě: Tomem Cruisem.

Jeho účast jako ústřední postavy zajistila produkci na odvážné autorské dílo nestandardně štědrý rozpočet 125 milionů dolarů. Pro Cruise samotného pak jde po delší době o úkrok od akčních blockbusterů ve stylu Mission Impossible k charakternímu herectví. A jak napovídá množství make-upu, které Cruise v promo materiálech ostaršuje, aby vypadal jako muž svého věku, není potřeba se o výsledek zas tak bát.

Když tento herec v nějakém filmu disponuje neobvyklou vizáží, tradičně jde o jeho nejlepší role. Za všechny lze zmínit postavu krutopřísného producenta Lese Grossmana ve slavné parodii Tropická bouře z roku 2008. Na Cruise i ostatní členy hereckého obsazení, mimo jiné Johna Goodmana (Big Lebowski), Rize Ahmeda (Slídil), Sandru Hüller (Spasitel) nebo Jesseho Plemonse (Bugonia), lze vyrazit od 1. října. 

Milovník, ne bojovník    

(Martina Buchelová, Slovensko, 108 min) 

Velice příjemné filmové překvapení, které se letos na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech zjevilo takříkajíc odnikud a vyhrálo hlavní cenu paralelní soutěže Proxima, určené k uvádění inovativních počinů. A Milovník, ne bojovník se skutečně těžko přirovnává k čemukoliv jinému. 

Na to, že se jedná o její celovečerní debut na poli hraného filmu, přináší režisérka a scenáristka Martina Buchelová naprosto suverénní výsledek. Po formální stránce snímek plynule přechází od klasicky pojatých záběrů přes estetiku reels ze sociálních sítí do světelným “oparem” zahalených flashbacků.

Vizuální nápaditost navíc plně koresponduje s osobitostí scénáře, který s naprostou samozřejmostí přechází z rozverných a otevřeně komických chvil k nepříjemně závažným tématům. Všechny nálady přitom snímek zvládá odvyprávět tak, aby maximálně fungovaly. 

Zásadní hybnou sílu filmu utváří také herci. Primární pozornost vyprávění se soustředí na mladou generaci tvořenou mimo jiné Adamem Kubalou (Šampión), vycházející Michaelou Kostkovou a Františkem Belešem (Bratři a sestry). Jejich bezprostřednost a energii, na kterých snímek dost silně stojí, doplňují na skromné prostoru zkušené osobnosti jako Jaroslava Pokorná (Šarlatán) nebo Marián Mitaš (Metoda Markovič: Straka). 

Netradiční love story Andreje a Míši, protkaná rodinnými a sociálními nástrahami, má potenciál stát se instantní moderní klasikou. Hlavní hrdina je sice trochu blázen a hodně pije, ale to nevadí, protože chce přestat, a přesto, že je milovník, nakonec zjišťuje, že čas od času je třeba za něco bojovat. Martina Buchelová navíc své postavy viditelně miluje. Vložila do nich natolik specifické charakteristiky, projevující se třeba svébytným rituálem vyprošťování z kocoviny, že vůči nim nelze zůstat divácky netečný. Užít si tento filmový zážitek může české publikum počínaje 8. říjnem. 

Fjord  

(Cristian Mungiu, Rumunsko, 146 min) 

Chcete-li aplikovat na své děti tělesné tresty, neusazujte se v Norsku! Tak by šlo s porcí nadsázky popsat ponaučení, které se chystá předat film Fjord. Jeho děj se totiž dotýká působnosti tamního úřadu pro sociálně-právní ochranu dětí a mládeže Barnevernet. Instituce, která se proslavila uplatňováním nouzového opatření na okamžité převzetí péče o děti z rodin podezřelých ze selhání ve výchově. 

Režisér Cristian Mungiu nicméně nesází na nabízející se kontroverzi. Ústřední spor mezi úřady a manželi Gheorghiovými, kterým Barnevernet nedlouho po přesídlení z Rumunska odebere jejich pět potomků, se naopak snaží nabídnout v plně komplexní podobě. Situaci tak nepředstavuje jako konflikt dobra se zlem, ale jako střet dvou diametrálně odlišných národních a myšlenkových kultur, které nejsou schopné navzájem porozumět své mentalitě. V tomto případě konkrétně protnutí nábožensky založeného konzervatismu a tradicionalismu se silným společenským progresivismem. 

Mungiu díky snímku letos obdržel podruhé v kariéře Zlatou palmu pro nejlepší film na festivalu v Cannes, čímž se dostal do pomyslného elitního klubu jen několika dalších filmařů, kterým se tento úspěch povedl. K této poctě mu určitě mohlo vedle naléhavého tématu pomoci také obsazení hned dvou z nejzajímavějších a vlastně zřejmě i nejlepších herců současnosti. 

Ačkoliv se Sebastian Stan (The Apprentice: Příběh Trumpa) proslavil v Hollywoodu, do svých osmi let žil v rodném Rumunsku. Nyní se rozhodl napojit kariéru charakterního herce rovněž na kulturu své původní vlasti a začal spolupracovat s předními rumunskými tvůrci. První vlaštovkou tohoto kreativního posunu je právě Fjord.

Po boku Stana se objevuje norská herečka Renate Reinsve, která začátkem roku získala nominaci na Oscara za brilantní ztvárnění Nory ve snímku Citová hodnota. V rolích Mihaie a Lisbet Gheorghiových budou v českých kinech k vidění od 15. října. 

Clayface   

(James Watkins, USA, 105 min) 

Říká se, že z hlíny, nebo možná z něčeho jiného, bič neupleteš. A naštěstí se o to u Warner Bros., respektive v jejich divizi DC Studios, ani nesnažili. Za to se rozhodli dát šanci projektu, kde se z hlíny dává dohromady jeden batmanovský antagonista. 

Clayface, který se v Česku zformuje 22. října, se zařadí do rozvíjejícího se audiovizuálního DC vesmíru pod kreativní vládou Jamese Gunna jakožto prequel. Jeho děj, sledující události kolem znetvořeného herce Matta Hagena, se odehrává v Gotham City 80. let, tedy přede všemi dosud uvedenými projekty spadající do dané kontinuity. Na diváctvo čeká origin story odhalující, jak se z talentovaného performera stalo podobu měnící monstrum, které Gunn v plné síle ukázal již v animovaném seriálu Creature Commandos. 

S nápadem na projekt přišel za studiem Mike Flanagan, pravděpodobně nejdůležitější tvůrce věnující se v současnosti hororovému žánru. Od něj také vzešel scénář filmu, na němž se podílel také zavedený scenárista Hossein Amini (Drive). Původního záměru snímek rovněž režírovat se ale Flanagan bohužel musel z důvodu svého intenzivního pracovního vytížení na jiných produkcích vzdát. Post následně převzal britský režisér James Watkins (Žena v černém), v žánrově tvorbě taktéž zavedená osobnost. 

Účast zmíněných aktérů je klíčová v pojetí Clayface ne jako komiksového blockbusteru, ale jako temného tělesného hororu. Zaměřením na protagonistovu proměnu se pak film přímo hlásí k odkazu Mouchy od Davida Cronenberga z roku 1986.

Tímto směřováním James Gunn znovu plní slib autorské svobody pro filmaře tvořící pro DC universum. Navazuje tak na  seriálové Lanterns, dekonstruující superhrdinský obsah formou drsné detektivky zkombinované s psychologickým dramatem. Navzdory propojování jednotlivých děl tak zůstává přítomna stylová rozmanitost, která potenciálně otevírá komiksové adaptace jinému typu diváctva. 

Rozum a cit  

(Georgia Oakley, USA, 131 min) 

Jane Austen (1775-1817) dnes může mnoho neznalých považovat za přežitou autorku a její příběhy za irelevantní dobové relikty. A i když tato spisovatelka skutečně vychází ze společenského fungování, které je tomu současnému značně vzdálené, daří se jí v něm vystihnout jevy, které zůstávají tak nějak neměnné. Její vykreslení v něčem jednoduché, ale přesto komplexní povahy romantických vztahů, kdy si postavy musí každý “happyend” vydřít a špatná rozhodnutí mají mnohdy tiché, ale tíživé následky, tak funguje nadčasově. 

Není proto divu, že 22. října vstoupí do českých kin nová adaptace slavného románu Rozum a cit. Austen v něm vypráví o osudu sester Elinor, Marianne a Margaret Dashwoodových. Ženy se po smrti svého otce musí i s matkou přestěhovat z rodinného sídla, které připadlo jejich nevlastnímu bratrovi, do starého domku u vzdálených příbuzných. Zatímco se sžívají s novými okolnostmi, vstupují do jejich života muži, do vztahů s nimiž Elinor a Marianne promítnou své rozličné povahy. 

První hollywoodské převyprávění knihy vzešlo již v roce 1995 od oceňovaného režiséra Anga Lee (Zkrocená hora) a herečky Emmy Thompson (Láska nebeská). Ta ke snímku napsala později Oscarem ověnčený scénář a zároveň ztvárnila jednu z hlavních rolí. Film si dodnes drží výrazně pozitivní status, navazovat na něj proto každopádně představuje nemalou tvůrčí výzvu. 

Té se nyní chopili režisérka Georgia Oakley, pro kterou jde o teprve druhý celovečerní počin, a scenáristka Diana Reid, která filmem debutuje. Jejich Rozum a cit tak vyrukuje s příslibem vtisknout osvědčenému námětu novou podnětnou perspektivu a ještě více zdůraznit současné motivy. 

Své tváře pak této kreativní vizi propůjčí zajímavě poskládaná herecká sestava. Důležité charaktery uvidí diváctvo v podání Daisy Edgar-Jones (Normální lidi), Esme Creed-Miles (Sandman), Caitríona Balfe (Belfast), Bodhi Rae Breathnach (Hamnet), George McKaye (1917) nebo Herberta Nordruma (Nejhorší člověk na světě). Více či méně osvědčení umělci tak dostanou příležitost definovat klasické literární a vlastně už i filmové dílo pro jinou dobu i publikum. 

Vlci   

(Jonas Ulrich, Švýcarsko, 97 min) 

A jeden outsider na konec. Švýcarské drama Vlci mělo českou předpremiéru již letos na jaře v rámci Dnů evropského filmu, jinak o něm ale slyšet příliš nebylo. Což vzhledem k tomu, jak zajímavě z dostupných informací tento počin působí, vyznívá jako nespravedlnost, která nutně potřebuje nápravu. 

Ve středu “vlčího” filmového dění se nachází třiadvacetiletá Luana v podání debutující Selmy Kopp. Ta spravuje sociální sítě black metalové kapele svého bratrance a zároveň hledá své místo v životě. Při práci navazuje vztah s třicátníkem Wiktorem, tajemným novým členem kapely, ztvárněného prověřeným polským hercem Bartoszem Bieleniou (Corpus Christi). Odhalení hudebníkových extremistických názorů ale staví Luanu hned před několik dilemat. 

Kvůli dosažení autenticity spolupracoval režisér a scénárista Jonas Ulrich s opravdovými žánrovými kapelami, na jejichž vystoupeních nechal hrát filmovou skupinu jako předskokana. Navzdory péči věnované vzniku hudebních scén a vybudování celkové věrohodnosti paradoxně netvoří samotné neokoukané prostřední a subkultura hlavní objekt snímku. Vzhledem k její znalosti ze svých zkušeností koncertního fotografa ale Ulrich věděl, jak ji využít ke kreativnímu vyrovnávání se s nepříjemnými celospolečenskými záležitostmi. 

V převážně mužském odvětví, nahlíženém ženskou perspektivou Luany, tak režisér rozebírá toxickou maskulinitu, přehlížení red flags ve vztazích nebo schopnost či neschopnost oddělit umění od umělce, popřípadě milovanou osobu od jejího problematického vnímání světa. A zkouší si položit otázku, jak člověka tyto extrémy ovlivňují, narazí-li na ně v životě příliš brzy. Na Vlky narazí české diváctvo v kinech od 22. října.