Kytarová katarze v Meetfactory: Branko’s Bridge pokřtili EP Geezer Complex

Stověžaté město zahalila přikrývka noci. S přerývaným dechem se blížím ke kulturnímu prostoru Meetfactory. Nadšené štěbetání lidí se rozlévá ulicí. O to větší lomoz slyším, když se prokoušu do hřejivého prostoru se vzpomínkou na průmyslovou výrobu. Ani by mě nenapadlo, že budova dříve byla sklárnou. Z koncertního sálu už se ozývá talentovaná indie rocková kapela Island Mint. Hudba mě vtáhne jako proud.

Sinking to the ocean of your dreams

S úsměvem na tváři se blížím k pódiu. Místnost vyplňuje příjemný lehce psychedelický zvuk se špetkou shoegaze. Frontmana s klukovským vzezřením zdobí kšiltovka. Společně se zbytkem kapely se tetelivě pohupuje do rytmu. A do zasněných tanečních pohybů strhávají i lidé v obecenstvu. Z pětičlenného muzikantského uskupení srší radost. Na pódiu se podle všeho cítí dobře. 

Kapela nesází na nekontrolovatelnou hudební spoušť, její tvorba působí spíše jako melancholické pohlazení po duši. Některé písně krásně vybízejí k tanečnímu odreagování, jiné zas po posluchači chtějí, aby se hloubavě ponořil do svých myšlenek a nechal se unášet dechberoucími melodiemi. 

Sálem prostupuje úžas a obdiv. Místy rozhárané kytarové linky překrývá kapelníkův melodický hlas. Některé písně jsou dokonce doplněny o trubku. Dohromady tak hudba dokonale působí jako únik před stresujícím životem. Po skladbě Man of the people sálem začne prostupovat horečné pískání. Kombinace příjemných vokálů a půvabného piana zní propracovaně a vznešeně. Slun zas nabízí jemné melodie s lahodným basovým sólem a skoro až zasněným zpěvným projevem. Zaposlouchám se do neodolatelného nápěvu a nechám se unášet. 

Doznívají poslední tóny kapely koncertního setlistu a mě zastihne vlna rozporuplných pocitů. Na jednu stranu chci, aby hráli dál a už nikdy nepřestali. Na stranu druhou pukám nedočkavostí nad myšlenkou toho, co přijde. 

Dopřeji si krátkou pauzu. Studený vánek nese hlasy okolních lidí, kteří rozebírají zážitky z koncertu. Po chvilce tupého zírání se ale vracím zpátky k pódiu. Nechci si nechat odepřít ani jediný okamžik energické hudební nálože, která mě čeká.

Mamma said I could be anything

Fanoušci po krátké pauze pomalu ale jistě znovu vyplňují útroby koncertního sálu. Z davu srší nedočkavost a natěšení. Najednou místnost zaplní hluk – na pódium přichází kapela Branko’s Bridge neboli hřeb dnešního večera.

Název kapely má v sobě zvláštní půvab. Jmenuje se po Brankově mostě v Bělehradě, který je symbolem sebevrahů. Tato morbidní poetičnost prosakuje přímo do jejich zvuku – kytarové linky svou roztěkanou rozháraností často znějí jako nekontrolovaný volný pád. 

Kluci na pódiu si naprosto podmanili prostor. Přítomní skáčou do rytmu, tleskají, tančí a povykují. Hudba v nich probouzí nebojácnost. V průběhu večera navíc energické písně tvořené silným zpěvným projevem a geniálním rockovým nasazením rozpoutají nespočet moshpitů. V bývalé průmyslové budově panuje čirá roztržitost. 

Hudba zhruba uprostřed setu utichne a s ní i posluchači. Frontman ani nemusí nic objasňovat – všem přítomným je jasné, že se chystají pokřtít své nové EP Geezer Complex. Diváci s klidem vyčkávají a trpělivě naslouchají krátkému děkovnému projevu. Hold vzdává všem – od lidí, kteří se podíleli na tvorbě EP až po rodinné příslušníky či přítelkyně. Jejich producenta, a především dlouholetého kamaráda, Jonathana Huckse si dokonce přizvou na pódium. A to k velice velkolepému účelu. Bude to totiž zrovna on, kdo vinyl pokřtí.

Z vinylu se odráží světlo reflektorů. Frontman se z něj kvapnými pohyby snaží oklepat pálenku, která na něj byla před chvílí vylita a po nezdárné snaze hodí desku do davu. Po této radostné přestávce se kluci vrací zpátky ke své vášni. Vitální muzika prostupuje bujarým davem. Libozvučný hudební doprovod navíc protíná zpěvákovo nadšením nabité energické působení, které jako by každou píseň přetvořilo na něco mimořádného.

Radostná nálada v sálu je skoro hmatatelná. Když zazní první tóny kapely nejhranějšího hitu A Cowboy That Loved to Dance, jako by se dav utrhl ze řetězů. Přítomní skáčou jako diví a křiklavě prozpěvují slova právě znějící písně. I já se nechám strhnout vlnou surf punku. Po téhle intenzivní spoušti si uchvácený dav hlasitým potleskem vyžádá ještě přídavek, který svou nespoutaností nepochybně zanechá vzpomínku v každém, kdo se dnes mohl dostavit. Je jedno, jestli lidé přišli jako zarytí fanoušci nebo jako nepopsaný list plný očekávání. Z pokoncertní atmosféry lze jednoduše vyčíst, že všichni jako fanoušci odcházíme.