Linkin Park - From Zero: Z nuly tak na sedmdesát

Tohle už bylo omíláno mnohokrát, ale nejde to nezmínit znovu - Linkin Park zkrátka zažili ztrátu, ze které by se většina kapel nevzpamatovala. Chester Bennington byl ikonou kapely. Jeho řev a vokály jí dodaly tu jedinečnost - byl tím, co přimělo posluchače poslouchat a zůstat. Tím, co z nich udělalo fanoušky rocku a nu metalu. Nejsem jediná, kdo si pamatuje sílu jeho hlasu, když ve dvanácti poprvé slyšela refrén Numb.

Jenže to už je pryč a Linkin Park zůstali bez Chestera ztracení. Mike Shinoda se věnoval vlastním projektům, a těch několik post-mortem songů, který vyšly? Nedostatečný. Všichni jsme chtěli Linkin zpět, a to pořádně. Jenže se zdálo, že bez Chestera to nepůjde. Linkin Park na chvíli utichli, a mysleli jsme, že je konec. Ale Shinoda a Linkini nebyli hotoví - právě naopak. Chystalo se něco velkýho.

A pak přišlo From Zero. Se svým růžovo-modrým přebalem a první skladbou The Emptiness Machine, vedenou známým Shinodovým rapem. Když ji na comebackovém koncertě slyšel celý svět poprvé naživo, nejen metalheads seděli na židlích a čekali, co přijde. A od prvních tónů druhý půlky tohohle leadu bylo jasný, že to bude sakra velký haló, co otřese celou hudební scénu v základech. Mikrofon totiž převzal hlas nové frontwoman.

I only wanted to be part of something

Slyšet hlas Emily Armstrong jako lead vokál Linkinu bylo zprvu hodně na strávení. Někdo ji už sice mohl znát z kapely Dead Sara, ale tohle pro ní byla přece jen jiná liga. V tu dobu se zdálo, že všichni mají názor, a ne každý byl kvalifikovaný - někomu se nelíbilo, že se kapela posouvá dál, někomu se nelíbila minulost Armstrong, která je silně provázána se scientologií. Další zase kritizovali její scream, hlavně při jejím podání ikonických Linkin Park písní.

Její „náhrada“ Benningtona tak vyvolala mnoho reakcí - a lidé se nebáli vmést je kapele do obličeje. Například videi, kde porovnávali schopnosti nové frontwoman s původním frontmanem. Až výsměšně působily AI montáže The Emptiness Machine, ve kterých hlas Emily vyměnili za hlas Chestera. Nejkonzervativnějším fanouškům vadil i fakt, že Emily je žena, a tím pádem „ničí“ image kapely. Každý měl názor, ale kapela byla pevně rozhodnutá. Linkin Park je víc než jen Chester.

Emily není Chester - a ani jím být nemá. To ostatně nikdy nebyl cíl, alespoň dle slov kapely. Emily je jejich nová tvář, nová image, budoucnost Linkin Park. Linkin Park 2.0, rojilo se na netu. Jenže tím pádem vyvstává otázka, proč to na té desce není slyšet?

Aimin’ so high, but swingin’ so low

Nikdo asi nečekal album plný písní jako Lost. Jakkoliv nostalgické bylo slyšet v roce 2024 znovu Benningtonův hlas v něčem novém, byl čas na změnu. Jenže kapela úplně nedoručila to, co promovala.

To album je super, pokud vám chybí klasičtí 2000’ Linkin Park a chcete slyšet něco novýho. Jenže to je tak všechno. Nejlepší části toho alba jsou, kde kapela sází na jistotu - a oni ví, co funguje. Shinoda má přehled v tom, co fanoušci chtějí slyšet, a očividně se nebojí na to zahrát.

Two-Faced připomíná Figure 09, a není to úplně špatně, jenže Heavy Is The Crown zase připomíná Faint, a takhle můžeme pokračovat dál. Proč tolik písní připomíná něco, co už jsme mohli slyšet v Hybrid Theory nebo Meteora? Je to jistota, nebo Linkin Park neví, jak se posunout dál?

Ta zdánlivá hra na jistotu souvisí s dalším problémem, na který narazí nejeden die-hard Linkin Park fanoušek. From Zero zní jako průřez všech Linkin Park alb - poskládané z písní, které se prostě nevešly na béčkovou stranu originálů.

Over Each Other by jako klasický breakup song hezky pasoval na Minutes To Midnight, Stained by mohlo jít na Living Things, a lead single Heavy Is the Crown hoďme třeba na Hybrid Theory. Takhle lze mimochodem kategorizovat prakticky celé album. Jako míchanici písní, které se jen těsně nevlezly na původní tvorbu Linkin Park. Takže hudebně jsme se posunuli spíše zpět než vpřed. A to byla očekávání tak vysoká.

I Give You Everything I Have!

Emily Armstrong je silným pozitivem na tomto jinak stagnujícím albu. Projevuje se to hlavně v písních jako IGYEIH, Casualty a v druhé polovině The Emptiness Machine. Jo, přesně na těch screaming částech, který všichni tak řeší. Emily dokazuje, že ten hlas má, a že dokáže řvát tak, jak si to i starší songy Linkin Park zaslouží.

S takhle silnou vokalistkou, Shinodovým talentem a zbytkem kapely v zádech je ale pořád na talíři, proč to album teda není úplnej trhák, co nám urve uši? Proč místo toho máme tour de staré desky? Jo, mám radost, že slyším ty kořeny nu metalu a rocku, který původně vyšvihly Linkiny na globální stage. Je to nostalgie, slyšet ty části, co mám tak ráda na deskách Hybrid Theory a Meteora. To je ale všechno, co tohle album nabízí. Nostalgickou pouť.

Jenže jak napovídá název alba - From Zero má být něco novýho. Emily na to má. Proč toho kapela nevyužije? Proč se album 30 minut točí v začarovaném kruhu nostalgie, bez jakéhokoliv posunu vpřed? To bylo něco, na co se ptala velká většina fanoušků, kteří tu podobnost staré tvorbě zachytili.

A pak se na jaře ukázalo, že From Zero ještě není hotový. A přišla deluxe edice.

I’ll remember you.

Prvním z letošních songů na deluxe albu je Up From the Bottom, které svou kompozicí připomíná něco jako vytržené z Hybrid Theory. Vzteklou bezradnost Emily podtrhuje Shinodův rap. Z písně to dělá typickou nu metalovou skladbu, která se fakt hezky poslouchá. Je vidět, že se dvojice krásně doplňuje.

Unshatter opět prokázal schopnost Emily řvát jako banshee. Mimo ty screaming části ale taky nejde o nic až tak převratného, pořád zní to jako klasický early 2000’ Linkin Park - což ale neznamená, že to není super.

Pak ale přišlo Let You Fade. Jako blesk z čistého nebe. Nikdo to nečekal. Pomalejší rocková píseň s překrývajícími se vokály Shinody a Emily tvoří svým způsobem silné a strukturované sbohem pro Chestera.

Kapela nikdy předtím Chesterovu smrt přímo v hudbě nezpracovala. Ano, Shinoda to udělal v sólo projektu, ale Chester byl součástí Linkin Park. Tohle bylo ohlédnutí zpět, vzpomínka na vyjímečného člověka. Emily a Shinoda tu vzpomínají na Chestera a zároveň ho nechávají jít.

Let You Fade hodně zlepšuje celkový dojem z alba, které je jinak mírně ztracené. Kapela nepřinesla hudebně nic nového, mimo Emily - která je brutální změnou sama o sobě - jenže taková frontwoman si zaslouží víc, než zpívat písně, které se nevlezly na starší tvorbu Linkin Park.

A tak doufejme, že jejich další tvorba dá Emily možnost předvést, kam kapela směřuje dál.

Text: Alena Lavrenčíková
Foto: Warner Records, Linkin Park