Ze stanu vás vytáhne buď vedro, nebo zvukovka Linkinů. Tóny posledního alba nás nabíjí energií, která čtvrtý den spíše chybí, a je fakt třeba doplnit. Jak tak ale posloucháme Two Faced, máme pocit, že to dneska vlastně nějak zvládneme.
Na Linkin Park je stále čas. Teď se jde na Davida Kollera, který s doprovodem Prague Philharmonia zpívá svoje hity i skladby legendární skupiny Lucie. Každý hudebník na Tesco Stage podává skvělý výkon a vibuje tu celý rockáč. A to i přes to úmorné vedro, během kterého cítíme, jak po nás stéká čerstvá vrstva opalováku.
Pak si odskočíme na Leap, jak jsme vás varovali v našem reportu z nedávného koncertu na Flédě. Těm je Petr Svoboda stage fakt malá. A je moc malá i pro ten pit, co zpěvák otvírá. Leap nikdy nezklamou, jsou ideální pro trošku kardia v podobě běhání v moshpitu na songy Vision of Us a Over & Out. Zpěvák skáče do davu a probíhá mezi lidmi, aby se pozdravil s fanoušky. Jeho milé „Ľúbim vás,” jako pokus o češtinu se v davu setkává s pochopením. Přeci jen nedávno vystupoval v Brně, kde se tyhle věci pletou.
Menší pitstop v kempu, cestou možná kolem Creeper a pak můžem dál. Dlouho jsme nebyli na deathcoru a potřebu si zařvat nám splní Stray From The Path. Kapela nám přináší klasický deathcore, který uspokojí každého, kdo má chuť na něco destruktivnějšího. Stray From The Path plánuji letos ukončit svou kariéru, takže šlo možná o poslední možnost tuhle skvadru vidět v Česku. Z koncertu je jasné, že jsou na vrcholu svých sil, o to je jejich konec smutnější, ale končí se ctí.
Sigrid přinesla přesně to, co jsme v rozpálené odpoledne potřebovali. Do zad ti svítí slunce, ve vzduchu je lehký letní vítr a na hlavní stage přichází žena, která se nebojí být jemná a zároveň neuvěřitelně silná. Se svým shy-friendly vystupováním a neskutečně čistýma vokálama předvedla, že být milá a být na rockovém fesťáku se rozhodně nevylučuje. Zazněly hity i úplné novinky z připravované desky.
Btw, ženy na stage jsou děsně hot. Festivaly by je měly bookovat mnohem víc, protože když dostanou prostor, jako ho měla Sigrid, they’ll rock it like she did. A všem, kdo si mysleli, že „Sigrid nemá co dělat na RfP“ – asi jste byli na špatným festivalu.
Naše odpoledne se tak táhne v o něco klidnější náladě – den čtyři a konstantní vedro dělají svoje. Navíc s dnešními večerními headlinery jsou fronty všude dvojnásobné oproti předchozím dnům. A tak se uklízíme do stínu na Tesco Stage, abychom si poslechli indie-rockovou kapelu z Anglie, která byla v místních alt kruzích očekávaná už dlouho – Wunderhorse.
Kapela vůbec neinteraguje s publikem, což je škoda, ale stále předvádí skvělou show. Lehce grunge, pomalejší songy se točí kolem odcizení, nedokonalosti a bezradnosti života. Alba jako Midas nebo Cub jsou krásným příkladem moderního alt-rocku, který se vrací na scénu, obzvlášť z britských ostrovů.
Biffy Clyro... au. Měli jsme obří očekávání. V roce 2022 to byl highlight večera na YouTube stage, jeden z těch koncertů, na který myslíš, když se tě někdo zeptá, co sis užil* nejvíc. Dneska? Sub-headline slot na main stage, ale bohužel, nebylo slyšet skoro nic. Vokály utopený, zvuk extra plochý a nevýrazný. A co bylo nejhorší? Lidi.
Přední řady okupovali fanoušci Linkin Park, kteří hráli po nich. Seděli na zemi, scrollovali na TikToku, dělali bordel, nahlas se smáli a rušili moment, který měl být syrový, intimní a silný. Když Simon zpíval Space, jednu z nejdojemnějších skladeb v jejich diskografii, někteří diváci řvali jak v nonstopu u výčepu. Fanouškům Biffy to bylo viditelně nepříjemné – stáli smutně, neprožívali to naplno, a mnozí prostě odešli.
Koncert, který měl být katarzní, skončil jako smutná ukázka toho, jak moc může atmosféru zničit publikum bez špetky úcty. „Byli dobří, ale tohle na main stage?“ řekla jedna slečna za mnou. Chlapík o tři metry dál se sotva držel na nohou a s pivem v ruce pronesl: „Tohle nepatří na RfP.“ A víš co? Tihle lidi nepatří na RfP. Tečka.
A pak přichází čas na Linkin Park. Musíme říkat víc? Každý jeden člověk čeká na tuhle kapelu, a kdo třeba náhodou neví o co jde, čeká s davem taky, protože tu energii a napětí prostě cítí. U bariéry stojí fanoušci už od rána. Kdo nestál minimálně od Biffy Clyro, nemá na dobrá místa šanci.
Všem, kteří vyrostli na nu metalu a ryzím rocku z přelomu milénia je hned od prvních tónů jasný, že tohle bude skvělý. Tisíce hlav sledují stage, na kterou vystoupí Linkin Park, v čele s Shinodou, ale hlavně Emily. Ta se neostýchá, nedá nám šanci hodnotit a okamžitě se pouští do prvního songu - Somewhere I Belong. To je dost dobrý představení.
Emily a Shinoda tvoří skvěle se doplňující duo, to je slyšet celým koncertem, jejich vokály se krásně prolínají. Všichni v tom davu skáčou jako šílení, moshpity se otevírají snad úplně všude a kdo do něj vlítne, vyplivne ho to úplně jinde. Pro Linkiny fanoušci rozjíždí davové šílenství.
Jediné, co tomu chybí, je prostor - myslíme tím prostor hudební. Linkin Park opět hrají na jistotu a takové pecky z nového alba jako Casualty nebo IGYEIH, ve kterých je možnost pořádně slyšet Emily, nezazní. Místo toho se dělí s Shinodou o pozici lead vokálu.
Co taky mírně pokulhává, je technika. Vepředu je to super - konstantní moshpity dokážou rozptýlit od faktu, že to, co vidíme na obrazovkách, je docela mid. Ta reálná vizuální show je skvělá - světla, vzhled stage je přesně tak industriální, jak si Linkin Park zaslouží. Jenže když se to snaží replikovat na obrazovkách, nefunguje to. Lidé stojící vzadu přicházejí o velkou část show, protože zkrátka nevidí.
Kdo je ale vepředu, stává se součástí jednoho z největších davů, jaký kdy Rock for People zažilo. Všichni skáčou a na kapelu křičí texty, které duo zpívá. Nejenom songy z From Zero, ale také klasiku klasik z alb Meteora nebo Hybrid Theory, na kterých dost lidí vyrostlo a znají je nazpaměť. Na poslední song Bleed It Out už všichni jedou z posledních sil, ale stejně dělají, co můžou. Nikdo nečekal, že ještě někdy Linkin Park u nás uvidíme. A všichni si to chceme pamatovat.
Ve štrůdlu davu se táhneme z KB Stage a snažíme se dostat na druhou stranu letiště, na Tesco Stage. Na přesun máme patnáct minut, i tak se ale na druhou stage dostaneme těsně před začátkem našeho posledního koncertu.
Fontaines D.C. na nás po Linkin Park působí mile. Což je docela šílené, protože jejich zvuk je přesný opak jemnosti. Post-punk se propisuje do jejich tvorby velmi chaotickým, ale přesto citelným způsobem. A tak po prvních pár písních, kdy lidi ještě zpracovávají, co zažili před necelou hodinou, vidíme headbanging a zvednuté ruce.
Fontaines nehrají jen poslední album, což jsme tak trochu čekali. Naopak, předvádí title tracks všech jejich alb a songy, který ze starší tvorby sice známe, ale na koncíku jsme je moc nečekali - třeba takový Nabokov. Kapela z Irska, která do Česka zavítala naposledy v roce 2022, kdy si podmanila brněnskou Flédu, teď tahá dav po headlinerech na druhou největší stage na Rock for People.
Úplně vyčerpaní a ospalí se poté táhneme pryč – pro některé je tohle rozloučení s letošním ročníkem RfP, některé čeká ještě neděle s Guns N' Roses. Když pro letošek naposledy procházíme po poloprázdné ranveji, cítíme náladu všech lidí okolo. Ne všichni jsou super, ale je tu tolik lidí, kteří milujou to samé, co my - kvalitní živou hudbu. A tak se i přes únavu těšíme na další ročník a plánujeme, kam zajdeme ve festivalovém mezidobí.
Text: Redakce Radia R
Foto: Barbora Kaufmann, Alena Lavrenčíková