Mešita přináší kromě drsného humoru i otázky o budoucnosti divadla a celkovém směřování společnosti

Říká se, že divadelní inscenace by se měla nechat alespoň půl roku uležet, aby se “zajela” a její kvalita dozrála k nejlepšímu. S jedenáctou reprízou tak přišel ideální čas na zhlédnutí divadelní hry Mešita. Od únorové premiéry totiž uběhlo přesně půl roku. Režisér hry Martin Glaser nás společně s dramaturgyní Olgou Šubrtovou, se kterou úspěšně spolupracuje již od dob svého působení v Jihočeském divadle, bere na svižnou jízdu kulturními válkami a otázkami hyperkorekce. Svoje myšlenky ambiciózně prezentují skrze tři příběhové linie, které dohromady glosují stereotypní myšlení.

Vyprávění od strýčka Glasera

Zápletka se točí okolo zkoušení přehnaně nekorektní hry Mešita. Děj této fiktivní komedie zhlédneme prakticky celý. Inscenace jejích scén jsou nositeli nekorektního a stereotypního humoru. Ten je propracovaný do nejmenších detailů a nadsázku zde pochopí snad každý. 

Tyto pasáže pravidelně střídá mnohem klidnější linka ze zkoušení a obecně dění okolo nácviku hry. Na řadě je rozdávání připomínek od postavy fiktivního režiséra a scénáristy v jedné osobě, který se drží své nekompromisní zásady o svobodě uměleckého projevu. Za parodické zobrazení některých lidských vlastností jsou chváleni herci, kteří se sami ujišťují o svém textu, a některé z postav mají důvodné pochyby o jeho korektnosti. 

Dále přibývá postava dramaturgyně, ta od první chvíle vede neúprosné korektní tažení proti režisérově původní verzi textu. Mezi dvěma hádajícími se stranami stojí ředitel divadla. Tato postava v sobě nese pravděpodobně mnohé zkušenosti Martina Glasera, jakožto ředitele NdB. A nedrží se jen u náznaků na jevišti. V pasážích, které řeší prostředí vzniku hry se totiž přidává promítání reportáží na pozadí scény. Reportáže tak přidávají pohled veřejnosti, a to i její hyperkorektní části. I díky nim si uvědomujeme, jak je tato realita tematicky provázaná s děním ve zkoušené hře. 

Toto zobrazení doplňuje ještě jedna linka. Ta nahlíží na fiktivní představení i dění okolo zkoušek, střídmě a komicky vypíchne jakékoliv zbytky hry, které se dříve pod drobnohled nedostaly. Herci zde otevřeně vystupují ze svých rolí a sami melancholicky přemýšlí nad spletitostmi veškerého dění. I když se do tohoto střídmého pohledu dostaneme ve hře jen párkrát. Dopřává nám mírné oddechnutí v jinak rychlém tempu hry.

Přehledné vyprávění se Mešitě daří na výbornou. Nikdy není pochyb o tom, kterou linku zrovna sledujeme a v jaké situaci. Fiktivní, nekorektní hra by dost dobře fungovala i samostatně. Hádavá komedie z divadelního prostředí zrovna tak. Jenže právě jejich kombinace a zasazení do celkového kontextu dělá z Mešity hru opravdu jedinečnou.

Pardon, ale my vás varovali

Jedinečná je hra i tím, že hned v úvodu připustí divákovu nespokojenost. Otevírá ji trigger warning v dokonale nesmělém vystoupení herce Tomáše Davida. Aby se hned na to se svými kolegy pustil do úvodní scény zkoušené hry, která patří k jedněm z nejostřejších z představení. Nadávky, stereotypizace, rasistické úšklebky. Vše se následně vrátí do mírnějších kolejí díky lince o zkouškách a vyvolaný kontrast je opravdu poutavý. Předložena je vždy scéna nekorektní, jen aby po ní následovala další, která její přehnanou povahu zvládne humorizovat. Kdyby v divákovi nějaká poznámka přeci jen nelibost vzbudila, varování dostal a jak hra sama říká, nikdo ho v sedačce nepřipoutal.

Příležitost se ždímá do sucha

Zmíněná specifika nepřinesla jen zajímavé vyprávění, ale i mnoho příležitostí. Vděční mohou být herci, kteří skrze různé linky dostanou prostor pro ztvárnění více rolí. Vidíme tak stejného člověka jako burana s minimální inteligenční výbavou, abychom ho bezprostředně poté viděli jako uťápnutého herce. Jiné role jsou vzájemně vysloveně v konfliktu. Homofobní a záludná vesničanka se vyloženě příčí její chytré, progresivní představitelce. Tyto prvky jen podporují zmíněnou benevolenci k nespokojenosti. 

Olga Šubrtová v programovém rozhovoru zmiňuje, že role psali hercům od začátku na míru. Dost pravděpodobně předem odhadli, který z herců nejlépe zobrazí svoji dvojroli, a nemýlili se. Řekl bych, že s obsazením autoři nepochybili a role rozdělili tak, aby se co nejlépe doplňovaly.

Příležitost na vyřízení účtů okolo politiky řízení divadla využil především ředitel NdB Martin Glaser. Sám přiznává, že při psaní hry čerpal inspiraci z reálného světa. Skoro zreprodukované jsou zde události z roku 2018, kdy na divadelním festivalu Divadelní svět Brno, jehož je Glaser ředitelem, bylo představení Naše násilí a vaše násilí přerušeno aktivisty z hnutí Slušní lidé. Na podobné vlně by se dalo pokračovat, ať už jsou to vztahy s brněnskou radnicí, rozhovory v televizi a jiné situace, kterých si jako ředitel NdB užil rozhodně mnoho.

Vše zalije slunce

Stejně jako jsou původně pouze rudé kulisy na pódiu násilně zahalovány slunečnicemi, tak podobný příměr ukazuje Mešita i ve společnosti. Někdy nám její nedostatky a stinné stránky nepomůže vyřešit ani jejich razantní odstranění. To totiž vyvolá zbytečný boj, který je z jistého pohledu jednoduše vtipný. Samozřejmě jsou tu hodnoty, které nemůžeme opomíjet, a zákonné normy, jejichž dodržování je naštěstí hlídáno. Ale lze je uplatňovat na něco jako je umění? 

Foto: NdB