Je čtvrtek 24. října a prostor před brněnskou Flédou je i hodinu po otevření vstupu stále plný. Ve vnitřních prostorech se to lidmi jen hemží a stojí hlavně ve třech nezávislých řadách, ve dvou k baru a nejdelší k šatně. Nejvíce lidí je však stejně nachystaných v hlavním sále, kde je tvořena další dlouhá řada, taktéž k baru.
Koncert má začít o půl deváté večer a lidé se již těší při čím dál hlasitější popové hudbě, která zní z reproduktorů. Kapela sice stále není na podiu, ale slyšíme nadšené výskání. Prostor před pódiem je již zcela plný, avšak u baru se přesto plánuje průchod k němu. „Není to tu tak velké, to se nějak zvládneme prodrat,“ zazní z úst jednoho účastníka. Na samotném pódiu ještě zvukaři dolaďují detaily a lidé je hlasitě povzbuzují.
O chvíli později zhasínají světla a za zvukových efektů a podkresové hudby ze zákulisí postupně vybíhají členové kapely a začínají hrát píseň Hádej, co žena žádá. Při refrénu zpěvák Jiří Macháček začíná tleskat a posluchači se k němu nadšeně přidávají. Hned na to kapela hraje píseň Diskobůh, přičemž Macháček na drát spuštěný z podia připíná disco kouli a začíná zpívat. Během první sloky si svlékne své zlaté sako, naznačí pár striptérských pohybů, sako zahazuje do zákulisí a zůstává ve zlaté třpytivé košili a černých kalhotách.
Po skončení prvních dvou písní Macháček oslovuje publikum: „Ahoj, děkujeme, že jste tady, cítím z vás, že si to dnes užijem. Na podiu taneční a striptérská kapela z Prahy MIG 21.“ V další písni Malotraktorem dostává hodně prostoru trubka, kterou diváci opět hlasitě povzbuzují a přidávají se zpěvem.
Když později na scénu přichází i slibovaná nová píseň Život zdá se sladký, je doprovázena drobnými jiskrami, při kterých zpěvák strhne máváním rukama vlnu v publiku. „Máte co pít? Všichni povinně alkoholy nad hlavu, a kdo má, ať dá tomu, co nemá. Alkoholici všech zemí spojte se,“ provolává hlasitě Macháček. Pokračují tematickou písní Hej kámo, kde zpívají právě o pití a touze užít si život.
Věkový průměr uvnitř Flédy je poněkud vyšší než při jiných akcích, ale návštěvníci tančí nadšeně. Macháček si tohoto všímá a při představení další písně přidává i poznámku o věku: „Následující píseň Ptáček napsal Michal Penkl, je o šedesátých letech, a jak vidím, je tu hodně milovníků i pamětníků. Nebojte se, stárneme s vámi.“
Vystoupení se již dostává do finální části, ale kapela ani přes druhý koncert během dvou dnů nevypadá unaveně. Jejich energii přebírá i publikum, které je z nich zcela uneseno. „Před dvaceti lety jsme měli řidiče, o kterém jsme zjistili, že byl na spoustě drog, které jsme nikdy neznali, a ani dnes už je lidé neznají. Nikdy jsme ho neviděli střízlivého, a když ho jednou v lese zastavili policisté, tak na otázku, jestli ví, že je na pěší zóně, se jich zeptal, jestli mu radši nechtějí říct, jak se z toho lesa dostane. Jeho oblíbená hláška byla, že pro jeden ráj nevidí ten druhej, a proto jsme se rozhodli napsat další píseň,“ vypráví Macháček a kapela nakonec zahraje Jestli jsem šťastnej.
Atmosféra v sále byla ten večer plná veselí a překypovala i do předsálí. Tam spolu tančily tři páry, které sice neviděly tak dobře na podium, ale zato stále slyšeli a byli nadšení. Koncert zkrátka zcela nabyl účastníky energií, kterou si spolu ještě chvíli ponesou.