
Mladí a neokoukaní. Hudební scéna Opavy, Bratislavy a Prahy se potkala v Brně
Dobrý Pokus!, Soapless a já a spol. rozezvučely brněnský Music Lab. Trojice mladých kapel ukázala, že na československé scéně je stále co objevovat. A také co závidět.
Autoři textu
Autoři fotek
Publikováno: 18. 11. 2026 – na 4 min
Opavský Dobrý Pokus! v brněnském Music Labu rozhýbal publikum. Zleva Šimon Bala, Matěj Šembera a Martin Vícha
Pohled na mladé lidi stojících na pódiu před publikem, které zná jejich texty nazpaměť, ve mně pravidelně vyvolává menší existenciální krizi. Zatímco přemýšlím, co jsem za svých třiadvacet let vlastně dokázala, oni už mají za sebou první alba, koncerty a objíždějí republiku se svojí hudbou.
Opavskou kapelu Dobrý Pokus! tvoří přitom hudebníci, kteří jsou mi věkově velmi blízcí, což mé krizi příliš nepomáhá. Své debutové album Až budu velký, chtěl bych být dítě nahráli před dvěma lety přímo v dětském pokoji. Dnes už o něco zkušenější kapela v rámci své podzimní tour zavítala do brněnského Music Labu.
V publiku převažují lidé podobného věku jako členové kapely a hranice mezi nimi a davem v podstatě neexistuje. Na pódiu i pod ním tak panuje podobná energie, kterou si obě strany vzájemně předávají. Zatímco kapela do svých skladeb vkládá pořádnou dávku nasazení, návštěvníci ji oplácejí hlasitým zpěvem a tancem.

Jako opavská rodačka si nejvíce užívám to, s jakou samozřejmostí se kapela hlásí ke svým kořenům. Lokální patriotismus se do jejich tvorby promítá bez zbytečného patosu a se zdravou dávkou slezské sebeironie. Písnička Krčma vzdává hold stejnojmenné středověké hospodě, která už je natrvalo zavřená. ,,Město, co nemá žádný city,” zpívá kapela v singlu Opava City, který je jejich rodnému kraji také věnován. Z vlastní domoviny si tak členové umí udělat legraci, aniž by tím zastírali svou hrdost.
Z nostalgického rozjímání mě vytrhne až moment, kdy mi nad hlavou prosviští ponožka. Frontman kapely totiž podlehl sborovému skandování davu, svlékl ponožky a mrštil je mezi lidi. Vzápětí čtveřice spouští svůj nejnovější singl Prosím, zabij moje ego, syrové kytary plní celý sál a zbytek večera už patří jen čistému klubovému bordelu, kde na žádné existenciální krize nezbývá prostor.
Mýdlo není, pohádkový grunge však nechybí
Když na pódium nastupuje bratislavská pětice Soapless, atmosféra v sále okamžitě zhoustne zvláštním napětím. Mladá formace loni vydala své debutové album Bleak a svou tvorbu s nadsázkou označuje jako „pohádkový grunge“. A přesně tak to naživo vypadá. Křehké, snové linky se tu bez varování srážejí se špinavým hlukem a z melancholické pohádky se během jediného úderu do činelů stává živelný klubový chaos.

Pohádkové prvky se odrážejí také v textech kapely, ve kterých často pracují s motivy z přírody a fantazie. Skladba Dragonfly funguje jako takové volání po touze setřást ze sebe strach a alespoň na chvíli se odpoutat od pozemských problémů.
Frontmanka kapely navíc na první pohled působí jako éterická lesní víla, která omylem zabloudila do klubového podzemí. Zdání ale klame. Stačí pár taktů a z křehkého projevu přeskočí do surového, odzbrojujícího křiku přímo do mikrofonu, který spolehlivě rozvibruje celý sál.
já a saxofon.
Vystoupení pražské kapely já a spol. má v sobě podivně naléhavou, až divadelní atmosféru. Kapela vznikla v covidovém období a své koncepční album Princip Kruhu. vydala minulý rok. Frontman pětičlenné kapely texty do potemnělého sálu občasně dramaticky recituje a prožívá je celým tělem. Působí to jako divoké monodrama, které mu kapela pod nohama neúnavně žene kupředu.
Hlavní pozornost na sebe přitom strhává saxofon, který nefunguje jen jako nenápadný doplněk, ale dere se nekompromisně dopředu. Zvukař sice kapele příliš nepomáhá – v hutné instrumentální kouli je občas hotové umění rozluštit, o čem se vlastně recituje. Ke mně pod pódium ve výsledku doléhá spíš jednolitá hradba nástrojů.

I přes technické zádrhely je ale z pódia cítit, proč tahle parta k mladému publiku tolik promlouvá. Skladba Ráno funguje jako dokonalá generační výpověď – zachycuje ten křehký prostor mezi spánkem a probuzením, kde se kocovina z předešlé noci míchá s neodbytným tlakem reality a povinností dalšího dne.
Podobné večery jsou pro mě důkazem, že na české a slovenské hudební scéně stále vyrůstají mladé kapely, které stojí za to objevovat. A jestli ve mně jejich koncerty kromě nadšení pravidelně vyvolávají i otázku, co jsem sama do svých let vlastně dokázala, možná je to jen další důvod, proč na ně chodit.

-500x500.jpg&w=3840&q=75)








