„Nechápu, jak to dělají ženy, které jsou na mateřství samy,“ přibližuje v rozhovoru písničkářka Anna Vaverková 

Z dívky, která u klavíru hledala odvahu mít ostré lokty, vyrostla sebevědomá autorka, jež se nebojí pojmenovat vlastní hranice. Čerstvá máma Anna Vaverková v rozhovoru otevřeně popisuje náraz do zdi po velkém projektu, fascinaci ženským tělem i postupný přerod od snahy zalíbit se k naprosté tvůrčí svobodě. 

Renomovaná zpěvačka přišla na scénu v roce 2017 a od té doby kromě mnoha singlů vydala i dvě kritiky uznávaná alba. Debut Pozdravy z polepšovny obsahoval kromě originálních skladatelských počinů i něžný cover na píseň Dezolát, původně od kapely Vypsaná Fixa. Loni vydala album Krása, na kterém se Annin křehký hlas místy dostává i do naléhavých poloh, díky kterým album působí jako upřímná zpověď.

Letos se vám narodilo dítě. Jaký to má vliv na vaši tvorbu?

Dema, která jsem zatím napsala, zaznamenávají právě těhotenství, šestinedělí a rané mateřství. Ještě nevím, jak bude vypadat nové album. Sama uvidím, co vytvořím zprodukuju s mým manželem, ale teď budu spíš vydávat singly.

Jak teď kombinujete svoji tvůrčí stránku s mateřstvím?

Pořád tu cestu hledám, je to v podstatě nový plný úvazek. Manžel mi s tím hodně pomáhá. Nechápu, jak to dělají ženy, které jsou na to samy. Když mám chvíli klidu a jakmile mě něco napadne, musím to hned zaznamenat, abych to nezapomněla. A pak jsem ráda, když se k těm záznamům zpětně dostanu a vidím je.

Nedávno jste vydala nový singl Jahody, který má oproti vaší předešlé tvorbě pozitivnější nadhled. Mění se vaše tvůrčí postupy?

Skladba Jahody je lehčí a na poslech jednodušší. Tam se postup skládání určitě změnil. Jinak to ale beru spíš písničku od písničky – podle toho, jak to zrovna vyjde a jak se cítím. Pořád chci zkoušet různé věci. Jahody jsou posluchačsky přístupnější a já se nebráním mít pár takových věcí v repertoáru. Určitě ale z ničeho nic nezačnu dělat úplně odlišnou hudbu. Pořád to bude nějak navazovat na to, co jsem vydala předtím.

Co vás ke změně přístupu k vydávání vedlo?

Vydávat album každý rok podle mě není normální. Většina umělců, které sleduji, vydává desky třeba jednou za tři roky. Kvůli relevanci je ale bohužel nutné vydávat hudbu často. Tvořit ucelená alba je spíš tradiční přístup, který jsem si vyzkoušela u svych dvou desek. Chci vyzkoušet, jestli to bude mít jiný dopad na čísla poslechovosti.

Přemýšlíte nad svou tvorbou i strategicky z pohledu byznysu?

To je vždycky téma. Chtěla bych dělat hudbu na plný úvazek, a abych ji tak mohla dělat, musím nad tím přemýšlet trošku i z té byznysové stránky. Právě proto chci oťukávat, co pro mě funguje nejlépe. Pokud pro mě bude hudba full-time job, musím nad ní tak uvažovat. Pokud ale zjistím, že mě neuživí a budu k ní muset mít znovu práci, bude mi to zase jedno a budu dělat hudbu úplně jakkoliv. 

V každém případě ale chci, aby ta hudba byla autentická. Nikdy nechci dělat nic, s čím se nebudu ztotožňovat nebo co mě nebude naplňovat. Kdyby měl nastat scénář, kdy hudba bude komerčně úspěšná, ale mě už nebude bavit, budu raději dělat jakoukoliv jinou práci. 

Deníkové zápisy, prázdnota po desce a nová inspirace 

Pomáhá vám hudba jako forma sebevyjádření a ventilu v náročných chvílích?

Mně pomáhá to, že si zaznamenávám do deníčku. Není to tak, že bych si psala klasický deník. Jsou to spíš slovní fráze, které mám momentálně na mysli. A když si to pak zpětně čtu, určitě mi to nějak pomáhá. 

Jak tyto vaše záznamy vypadají a jak z nich v průběhu času vzniká celá deska?

Proces od jednoho alba k druhému je strašně dlouhý, takže to vypadá vždy jinak. Nějakou dobu si něco píšu, čerpám z okolí i sama ze sebe – z toho, jak se mění můj život a jak se měním já, a až potom to dokážu zpětně reflektovat. Je to obří proces trvající třeba dva roky, který pak zpracuji do celého alba. 

Při skládání začínáte spíše s textem, nebo raději melodií a hudbou?

Od alba Krása jsem si začala psát ten deníček, takže jsem začala s takovým víc deníčkovým stylem psaní, kde jsem vycházela přímo z textu. To jsem dřív u alba Pozdravy z polepšovny nedělala – tam jsem vycházela buď dohromady z nějakého textového úryvku s melodií nebo přímo jenom z hudby. U Krásy jsem to začínala i naopak, že jsem začala u textu z těch zapsaných úryvků. Teď to mám namíchané.

Po ocenění debutového alba jste zažila autorský blok. Co se ve vás v té době odehrávalo, než jste v sobě našla sílu začít psát znovu?

Autorský blok po jednom obřím projektu je normální, protože se člověk najednou ocitne v prázdnotě. Vytvořit album trvá dva roky intenzivní kreativní práce. Dva roky se ztotožňuji s tím, že jsem umělec, a všechen svůj čas dávám do jednoho hmatatelného projektu. Tam jde veškerá moje energie – vím, co dělám, a i když občas nevím, tak vím, že na tom projektu pracuji. A najednou ten projekt není a já nevím, co dál a co budu dělat. Můžu si říct, že udělám další album, ale co bude to další album? Když najednou netvořím, přichází i krize identity. Jsem vůbec ještě umělec a hudebník, když teď momentálně nic netvořím? 

Po tom velkém projektu je to úplný náraz do zdi – ze stoprocentního, dvěstěprocentního nasazení je najednou nula. Člověk pak kolem sebe postupně zjišťuje, co ho v životě inspiruje a naplňuje a co bude dělat dál, až se zase něčeho zachytí jako prvního bodu pro další projekt.

Po Kráse jsem zjistila, že je to přirozené. Potřebovala jsem novou životní fázi, nové životní poznatky a dostatek času na to, abych se vypořádala sama se sebou a s vlastními změnami. Potřebovala jsem taky mít dostatek času, abych se ohlédla nad tím, co se v mém životě děje a co si vlastně myslím, protože moje názory nezůstávají stejné.

Co vás v tvorbě inspiruje teď?

Fascinuje mě, jak funguje ženské tělo – jak dokáže vytvořit člověka a jak lidé v šestinedělí dokážou všechno zvládnout. To jsou teď určitě moje témata, ale musím říct, že budu ještě potřebovat nějaký čas, abych je zpracovala tak, jak chci.

Hledání vlastní identity

Na debutu v písni Roztomilá holka jste řešila, že neumíte mít ostré lokty a že se snažíte zavděčit okolí. Jak se tenhle postoj k sobě samé od té doby proměnil?

Roztomilou holku jsem psala někdy ve třiadvaceti, teď mi je devětadvacet a jsem máma, takže se ten přístup určitě změnil. Čím jsem starší, tím víc vím, kdo jsem a kdo nejsem. Například píseň Jiná než ostatní jsem psala přímo jako reakci na to, kam se ta Roztomilá holka posunula. 

Je to hodně vrstevnaté: v Jiná než ostatní už se nebojím říct: „Co kdybys třeba jednou zkusil držet hubu.“ To bych u Roztomilé holky v hudbě nenapsala, protože jsem se v té době potřebovala zalíbit. Na druhou stranu v Jiná než ostatní zmiňuji i to, že mě některé situace pořád stavějí do role té zranitelné holky, která se dostane do bodu, kdy dělá věci pro zalíbení. To mě stoprocentně neopustilo, ale určitý posun tam je – některé věci si už nenechám líbit a vím víc, kdo jsem.

V rozhovorech jste zmiňovala, že dostat se u klavíru ze zažitých vzorců ze ZUŠky k něčemu upřímnému pro vás bývalo těžké. Proč jste na předchozích nahrávkách sahala po jiných nástrojích, nebo je pro vás klavír pořád základem?

Když jsem psala album Pozdravy z polepšovny, sahala jsem hodně po baskytaře. Na klavíru jsem totiž automaticky sklouzávala k akordovým vzorcům, které jsou prvoplánové. Kvůli tomu jsem na desce od klavíru docela odešla a zkoušela jsem psát i s jinými nástroji. 

Teď se ke klavíru vracím, protože mě baví zkoumat nové akordy. Ta pauza pro mě byla dobrá, protože teď k němu přistupuji podobně jako k jiným nástrojům. Píšu různě, občas si jenom nahraju nějaké voice memo jen se zpěvem do telefonu. Ale dostat se do kreativního procesu trvá každopádně úplně s čímkoliv. Člověk musí mít nějaký čas na to, aby se vypsal. 

Dříve jste pracovala na zákaznické lince v Berlíně a pak jste se začala věnovat hudbě na plný úvazek. Jak k tomu přechodu došlo?

Pracovala jsem na zákaznické lince v Berlíně a celou tu pobočku zrušili, takže došlo k velkému propouštění. V té době už jsem byla těhotná, takže jsem potom rovnou nastoupila na mateřskou. V práci nám to dali tak, že jsme nějakou dobu nepracovali, ale pořád jsme dostávali plat, což bylo samozřejmě příjemné. V září, říjnu a listopadu jsem sice už byla těhotná a unavená, ale zrovna jsme dodělávali a vydávali desku Krása a jeli s ní turné. Bylo příjemné, že jsem mohla odehrát co nejvíc koncertů bez stresu z toho, jestli mě to turné uživí. 

Často slýcháte od své rodiny v Česku, že jste se v Berlíně změnila. Je to vlivem města, nebo prostě dospíváním?

Myslím si, že to je obojí. Kdybych zůstala v Česku, vypadala bych jinak, mé poznání i názory by byly jiné, než když jsem dospívala v Berlíně. Musí to být kombinace obojího.

Vyhaslá přátelství a hledání krásy ve všednosti

Ve skladbě Čas 2.0 otevíráte téma uvadajících přátelství. Je pro vás těžké udržovat si vztahy v Česku, když žijete v Berlíně?

Přemýšlela jsem, jestli je to tou dálkou – což samozřejmě částečně je – ale myslím si, že je to dospíváním celkově. Udržet přátelství je těžší, když lidé mají rodiny a práci. Byla to snaha porozumět a zpracovat v sobě fakt, že ta přátelství už nebudou vypadat tak, jako když jsme byli puberťáci, což je normální. 

Je to trošku smutné, protože když si vzpomenu na ta potrhlá přátelství během střední nebo vysoké školy, bylo na nich něco magického. Uvědomit si, že už to tak nevypadá, vyžaduje čas na zpracování toho přerodu a nové reality – to, že přátelství, která bývala, už nevypadají tak jako dřív. 

O albu Krása jste říkala, že se vám v Berlíně přestávalo líbit a viděla jste v něm ohavnost, ale začala jste si všímat krásy v běžných i zdánlivě ošklivých detailech. Co pro vás znamená krása dnes?

Spočívá v přirozených momentech, v upřímném a obyčejném žití života. Je to vnímání normálního dne – člověk vyjde ven, pozastaví se a najednou vidí, že se barvy na stromech změnily, a uvědomí si, že je to vlastně fajn a hezké.