Jestli může mít brutalismus zvuk, tak je to tenhle. Flédou se rozeznívá hutný basový riff Patrika Nagye a diváci ječí. Píseň Netancujem, kývem hlavou je podtržená melodií, u které nikdo nevydrží jen kývat hlavou, což dokazuje i rozjíždějící se moshpit před pódiem. U stropu září bílým neonem název Berlin Manson vyvedený švabachem. Kluci se střídají za DJ pultem, který zdobí palestinská vlajka. Tomáš Tabiš se se svými bubny snaží vymlátit duši z každého člena publika. Uprostřed toho všeho stojí hubená vysoká postava frontmana Adama Draguna. Tyčí se nad diváky a jde z něj skoro až strach.
Dav je v euforii, skanduje a křičí, když zpěvák uvádí každou píseň krátkým projevem o tématech, kterým se věnují jejich texty. Nadává na bytovou krizi a není divu, že převážně mladí posluchači mu dávají za pravdu. „Další píseň je o tom, že město se nedá vlastnit. O město se dá jen bojovat. Na jedné straně budou vždycky stát fašisti, developeři a všichni ti týpci, co skupují kancelářské budovy. A na druhé straně budete vždycky stát vy a vaši kamarádi,“ zahajuje Adam píseň Nemám koho obdivovat.
Nikdy jsem nezažila takhle nabušenou Flédu, prostor kolem mě by se dal měřit na milimetry, před pódiem se odehrává pekelný moshpit a lidi řvou, stejně jako frontman. Celá show je dramatická a energická, zároveň však v něčem hrozně bolavá. Když poslouchám jejich texty, které hovoří o realitě, v níž žijeme, naplňuje mě vztek a zároveň je mi z toho do pláče. Vyzdvihují témata, na která je třeba dnes a denně poukazovat, jako problémy fašismu, kapitalismu nebo sociální nerovnosti. Nebudeme mlčet, a to je hlavní.
Zadýchaný projev Adama Draguna je zvláštním způsobem hrozně intimní, člověk ví, že promlouvá ke každému z nás. Celé je to neskutečně efektní, protože když se v divácích začíná vařit krev z toho, o čem mluví, a naváže na to pomalá předehra, po které naskočí beat… Každý si potřebuje vybít svůj hněv. Písně z jejich posledního alba Polámeme svoje ID? z konce minulého roku jsou více elektronické a mají takový techno nádech. Překvapivě tenhle koncept v kombinaci se staršími převážně synthpunkovými výtvory fakt dobře funguje. Před písničkou Fuck off všichni gestikulujeme svůj názor na nacismus a další hnutí, která ve světě sílí. Hotel Kyjev, který se točí kolem slavné bratislavské budovy a jejího zániku, je potom opravdu poslední zápalkou na závěr nažhaveného setu, do kterého ještě přiloží. Energie až do konce večera nemá šanci uhasnout.
Koncertní hala se v tuhle chvíli už zdá, jako by se nafukovala s každým nádechem. Je tu cítit rozlité pivo a pot. Dusivý vzduch by se dal krájet, dav teče do předsálí a prahne po tekutinách. Venkovní prostor Flédy se zaplňuje lidmi a zevnitř to díky prosklené výloze vypadá, jako když babička nakládá okurky a snaží se do zavařovačky nacpat ještě jednu poslední. Nádech, výdech a vracíme se zpátky na druhý chod. To ještě nevíme, že vedro předchází bouři.
Ohlušující divadlo
Na řadu přichází P/\ST. Dva kluci, co předvádějí neskutečně energickou show, ve které propojují hudbu s divadelními prvky. Zpěvák Dan Kranich pobíhá po pódiu ze strany na stranu, dokonce si vyleze i na repráky, zaběhne si k DJ pultu, pak pro flašku vodky a zase zpátky přímo k divákům. Shrbená postava s bujným knírem a vykulenýma očima představuje další píseň. „Hrát po Berlin Manson je dáreček. A my rádi rozbalujeme dárečky,“ směje se s potutelným výrazem.
Vedle něj představení doplňuje Ivo Sedláček s basou v ruce. Potácí se neúnavně sem a tam a s každým dropem vyskočí do výšky. Vypadá, jako kdyby měl od začátku připravenou choreografii, a každý jeho krok dává smysl. Oba hrají svou roli a za celým tímhle divadlem místo kulis promítají vyglitchované úryvky z jejich hudebních videí nebo záběry z koncertu.
Uvádějí nový song, který vyjde až za pár týdnů. Má spojení s Brnem a vychází z inscenace, kterou kluci hráli v Mahenově divadle. Píseň je divoká a živelná, přesto stále graduje a nenechá posluchače vydechnout. Další novinkou je Smečka, kterou vyslali do světa v lednu se zpěvačkou jménem Rosa. Nekompromisní text se věnuje problematice sexuálního násilí. Za zády nám promítají nový klip a z lidí se zatím stává jedna entita spojena vztekem a frustrací.
Dan Kranich dodává show další várku napětí. Vyžádá si červená světla a osvětlovači samozřejmě poslechnou. Flédu zalije rudá tma a rozezní se první slova: „V rodném domě matky Franze Kafky, na zemi zvratky, neony ledky, …“ diktuje tlumený hlas, na který navazuje dutý techno beat, který rezonuje celou místností. Elektronický hukot nás skoro ohlušuje, na řadě je bouřlivý track příznačně nesoucí název Tinnitus.
Dan rapuje s přesností metronomu, krčí se a prohýbá, lesknoucí se pot mu stéká po nahé hrudi. Ve tváři je vidět jeho čiré šílenství. Dav skáče v mohutném moshpitu a šílí s ním. Skladba se rozjíždí víc a víc, celý sál čeká až přijde ten očekávaný drop. A najednou ticho. „Dáme si to ještě jednou, vypadla mi baterka,“ říká basák a hrne se k technice. Je slyšet zklamaný šum hlasů okolo. Ještě chvíli a už to přijde. „Ještě to udržíme!“ přirovnává zpěvák důvtipně situaci k přerušovanému sexu. Elektronický hukot se pomalu vrací do hry se zprovozněným backing trackem. Napětí houstne. Tak schválně, jestli se to teď už konečně povede. „Fléda! Co vaše erekce, ku*va?“ zaječí frontman a s dropem skáče do kotle, kde ho chytají diváci. Posílají si ho nad hlavami, zatímco on s mikrofonem v ruce z plných plic vykřikuje refrén.
Koncert zakončují Moshpitem s velkým M. Je to totiž jméno písně, která ze všech vysaje i poslední zbytky sil. Masa lidí se potácí, skáče, strká jeden do druhého. Na někoho by tahle koncertová sranda mohla působit prvoplánově agresivně, ale za tím vším je hloubka. Kotel spojuje lidi v názorech na dnešní svět. Probouzí v nás sílu držet spolu a nebát se mluvit nahlas. Octli jsme se v čase, kdy je zásadní nemlčet, ať už jde o politickou, sociální nebo ekonomickou problematiku. Sdílet pohledy na svět prostřednictvím hudby je něco, co má neskutečnou sílu. Ostatně to nám ukazují nejen Berlin Manson nebo P/\ST, ale i zbytek undergoundových projektů v Česku a na Slovensku. Mám neskutečnou radost, že se právě tahle hudba dostává do mainstreamu a zasahuje čím dál víc lidí. Protože přesně o to jde. Tak si to poslechněte taky.
Text: Kristýna Novotná
Foto: Nina Koprdová