Slovenská noc, pojem, který si většina studentů z Brna spojí spíše s haluškami a borovičkou. Spojení kapel Billy Barman a Korben Dallas tuto noc bez typického občerstvení dokázali uspořádat první dubnovou středu v klubu Fléda. Celý večer odstartovala kapela Korben Dallas, která bez jakýchkoliv okolků začíná písní Železný vlak.
„Dobrý večer Brno, sú tu Slováci?“ vykřikuje zpěvák Juraj Benetin do publika. Na tuto otázku se ozývá bouřlivý potlesk. „Sú tu aj Češi?“ ptá se vzápětí. Ozývá se již méně početná, ale neméně nadšená reakce. „No je to tu dnes akési slabé ale budiž,“ ukončuje svou řeč s úsměvem na tváři a kapela se znovu pouští do hraní.
Politické dění na Slovensku je momentálně velmi řešené téma. Kapela dává publiku najevo svůj názor na situaci ve své domovině. „Sú tu aj ľudia čo sledujú dianie na Slovensku a cnie sa im po domove, alebo ste radšej zabudli?“ Ptá se Juraj mezi písněmi. Dodává, že následující píseň posílá slovenské ministryni kultury, a na jeho signál se mají diváci přidat se slovy “teta vy trepete”. Při následující písni Spovede se publikum opravdu hlasitě přidá.Po chvíli se k mikrofonu kromě zpěváka dostává i bubeník Igor Guttler. Říká, že jeho plánem bylo přeložit text další písně, aby mu porozuměli i posluchači z Moravy, ale jelikož jich je pomálu, tak svým spoluobčanům jen předá menší vzpomínku na domov. Načež začíná za bouřlivého smíchu hrát na bubny lidovou píseň Na Kráľovej Holi.
Po hodině Korben Dallas hraje svou poslední píseň. Jejich vstup tím nekončí. „Pesnička Netradičná rodina, sme radi že vás taký počet chodí na slovenské kapely aj v Brne,” osloví naposledy publikum Juraj. V ten moment na stage za Korben Dallas nabíhá i Billy Barman a společně hrají píseň, která dala celému turné název.
Během dalších patnácti minut se pódium zcela mění. Pryč jsou všechny šňůry, o které bedňáci kapel málem zakopávali, s nimi mizí i nástroje položené jen tak uprostřed pódia. Na něm vzniká nové místo, ohraničeně světelnými tyčemi, na kterém následně bude mít více prostoru pro pohyb zpěvák Billy Barmana Juraj Podmanický a kytarista Jozef Vrábel.
Kapela svůj vstup začíná písní Zero. U opakovaných slov písně, “vozíme sa s Laurou”, kapela ukazuje na svou basistku Lauru Jaškovou. Publikum, již zcela naladěné na atmosféru, kterou kapela přináší, se vlní a skáče do rytmu hudby.
Po dohrání Zero se zpěvák vítá s publikem podáním rukou a společně s kapelou začíná hrát píseň Ľudožrút z jejich druhého alba. Píseň je poněkud ponurá, symbolizuje spíše negativní vlastnosti lidské povahy. Publikum ale negativita písně nevadí a nadšeně zpívají její refrén. Části textu písně, jako například “kto sa bude smiať vlčiaci starí ťa unesú,” zkrátka vůbec nevystihují dnešní večer a veselá nálada stále prochází celým klubem.
Po písni Naučili sme sa báť Juraj znovu spouští svou řeč. „Koľko je tu Čechov?“ ptá se na stejnou otázku jako předchozí kapela. Pár od sebe oddělených skupinek hlasitě křičí, avšak již podstatně živěji než když se ptala předešlá kapela. „Sme radi že ste došli, je to asi o dvanásť viac ako sme čakali,“ končí své povídání poukázáním na očekávanou absenci Čechů Juraj a kapela pokračuje se svou další písní.
Kapela dnes hraje písně spíše s méně pozitivním nádechem. V ponuré náladě se nese i další píseň Bude to stačiť? Fanoušci ale negativitu nesdílí, skoro jako by si vzali text “zbytočne sa plakalo” spíše jako ponaučení. Raději se usmívají a hlasitě radostně vykřikují. Smutnější nádech písní na ně zkrátka vůbec nemá účinek a raději si přejímají náladu z velmi živého projevu kapely.
Juraj energicky skáče po pódiu, Jozef se k němu místy přidává a stříhá si svá sóla, Laura poctivě třepe hlavou do rytmu, na klávesy hraje Jakub Tvrdík a celou atmosféru za bicími doprovází Matej Ruman. Koncert se již sice pomalu blíží ke konci, avšak jestli tento večer něco dokázal, je to to, že pro slovenský rock je v Brně stále místo a lidé na tyto kapely budou rádi chodit i nadále.
Text a foto: Marek Matras