Plácek je nesoutěžním, networkingovým a vzdělávacím festivalem mladých divadelníků pro mladé diváctvo. Nezůstává jen u divadla: divačky a diváci se mohli zůčastnit debat, workshopů, koncertů nebo si pustit festivalové Rádio Plácek. V letošním ročníku, který se konal v brněnské Káznici, festival pracoval s tématem All You Can't Eat. Reaguje tím na všudypřítomnou hojnost podnětů a možností, která vede k zahlcení, konzumerismu, ale i fenoménu FOMO - tedy strachu, že nám něco zajímavého neustále utíká.
Festival odstartoval Everyman
Prvním představením zahajujícího večera je Everyman. Ten navazuje na festivalový podtitul All You Can't Eat. Blíže neurčenou, ale přece zřetelnou, formou se hra točí okolo jednoho člověka, který právě zemřel, a jeho snahy „uprosit" Boha a Smrt, aby mu vrátili život. Představením prostupuje také otázka, která zaznívá i v anotaci na webu festivalu: Jak se smrtelník za života choval ke svému okolí? A jak se hodlá chovat nyní - po smrti?
Everyman se věnuje různým životním otázkám. Někdy na ně odpovídá, jindy nechává divákovi prostor pro vlastní představivost. Každá ze tří postav představuje určitý typ osobnosti, a tak divákům nabízí trojí úhel pohledu. Nechybí ani nadsázka a humor: Bůh, který hraje na baskytaru, zpívá podmanivým „chraplákem" a posmívá se sobeckému Smrtelníkovi. I Smrt si ze Smrtelníka utahuje, ale přesto se mu snaží nějak pomoci. Na konci však jí i Bohu dochází trpělivost a zastřelí ho. A pak je tu do sebe zahleděný Smrtelník: v první části hry hystericky řeší cenu svých bot, v půlce představení vchází napůl svlečený mezi hihňající se diváctvo, ale jako nenapravitelný je nakonec popraven.
S tématem All You Can't Eat se diváci mohli setkat už při debatě před oficiálním začátkem festivalu. Debata tuto problematiku reflektovala nejen z pohledu diváctva, ale i autorstva a zaměřovala se na otázky dlouhodobé tvorby na poli divadla a její udržitelnosti. Po diskusi následovala osmiminutová technoparty v podzemí Káznice, z níž účastnictvo odcházelo s rukávy a zády bílými od omítky a hromadně se navzájem oprašovalo. Poté byl festival oficiálně zahájen v sále proslovem hlavního koordinátora, divadelníka Jakuba Štrby.
Berlin-based performance jako zlatý hřeb večera
Dalším výrazným představením je německé umělecké duo Hyenaz. Pod tímto jménem vystupují Adrienne Teicher a Kathryn Fischer, alias Mad Kate. Berlínský vliv se této dvojici nezapře: jejich intermediální počin stírá rozdíly mezi performancí, divadlem, hudbou a multimediálním konceptem, který mísí projekce a různé druhy nahrávek. Nechybí ani inscenovaný vstup diváků přímo do představení, řízený právě účinkujícími. Performerstvo během projekce dvakrát změnilo kostýmy, aby se stylizovalo do rolí různých typů lidí. V jednom okamžiku k úžasu diváků dokonce hrálo i zcela bez oblečení.
Jejich představení Inbetweens vychází z dlouhodobého uměleckého projektu Foreign Bodies a soustředí se na různé fenomény a problémy současnosti. Inspirací pro tvorbu Hyenaz bylo jak dobrovolnictví v uprchlických táborech, tak spolužití v aktivistických komunitách. Jde ale především o lidské vztahy.
Na začátku i v průběhu představení Heynaz vyzvali diváctvo, aby se rozmístilo okolo jeviště, a upozornili ho, že pokud mu bude něco nepříjemné, může to vyjádřit překřížením paží. Na závěr pak všechny srdečně vyzvali k rozhovoru o vlastních dojmech. Nešlo jen o dopad samotné performance, ale také o dialog a přátelskou atmosféru, kterou účinkující vytvořili. „Je krásné uvědomit si, že umělci jsou taky lidé," doplňuje na adresu Hyenaz Jakub Štrba.
Ačkoliv byly myšlenky představení Inbetweens často abstraktní, diváctvo bylo konfrontováno s podmanivým provedením a nevšedním uměleckým zážitkem. Kaple v Káznici pak už tento zážitek jen umocnila.
Text a foto: Markéta Hofmannová
Nasytit ego, propadnout okamžiku
Na dvoře Káznice se poslední den festivalu rozeznívá zvon ohlašující začátek představení. Shluk lidí se schází okolo dívky, která po zemi rozkládá dlouhé kusy bílého plátna popsané fixou. Vcházíme do potemnělé chodby a pomalu se přesouváme až do zadní části budovy. Tichem se ozývají jen kroky návštěvníků. Chodbou se táhne nekonečné plátno popsané interpretacemi našeho vnitřního já. Uvnitř na nás čekají barevné sítě z vlny nad hlavami zubožených výjevů ega.
Divadelní inscenace, kterou předvedli studenti Súkromného konzervatoria v Nitře s názvem Neviem sa zjesť, odpovídá na otázku, co to vlastně ego je. Inscenace se na jeho význam dívá z různých úhlů. Ukazuje, jak se člověk hledá a zároveň se tím ztrácí. Celé představení je vizuálně výrazné, každá postava si nese svůj příběh a hudební doprovod dává prostor pro zamyšlení se nad sebou samým. Na závěr účinkující spontánně otevírají debatu s diváky o tom, co právě viděli – čímž strhávají propast mezi jevištěm a hledištěm. Plácek se snaží o přesah mezi divadlem, performancí a vizuálním uměním. To koneckonců dokazuje i dramaturgie. Na závěr sobotního večera čekaly hosty tři úchvatné hudební projekty.
V prostoru připomínajícím stodolu stojí na jedné straně dlouhé vyvýšené pódium, kde postává zatím jen pár diváků. Na druhé straně je připravený široký DJ pult, obalený růžovou látkou, která z dálky připomíná cukrovou vatu – nebo možná obří růžovou žížalu. Je to zábavná dekorace, kterou mohli návštěvníci vidět na více místech v celém objektu. Vlastně mám fakt ráda koncerty v takhle osobitých prostorech, jakým Káznice rozhodně je.
Rapová kletba
Před žížalou se objevují tři holky. THC luna G je jméno, které více lidí zaznamenalo až při poslechu nového provokativního alba, které na konci dubna vydal slovenský undergroundový rapper Edův Syn. Na featu se u něj luna objevila hned dvakrát, a to v tracku Kletba a Hey, babe! Ona sama mi celou spolupráci s Edovým Synem popsala jako náhodu v nahrávacím studiu.
Věděla jsem, že přijde rap. Holka, co se zjevila před růžovou dekorací s flitrovanou kšiltovkou a copem zakončeným sametovou mašlí, mě ale fakt vyvedla z míry. Když pak s mohutným beatem začala odvážně diktovat bars, stála jsem chvíli nehnutě na místě. Už od začátku jsem při každém zvuku cítila, jak pevná dřevěná podlaha pode mnou rezonuje a jakoby vrací všechen zvuk zase zpátky. Dvě další raperky, co ji doprovázejí na feat, už na mě působí více punkově. Jedna má obličej ovázaný černou krajkou, přes sebe přehozenou obrovskou kapuci s kožichem. Druhá se v leopardí masce ozdobené svorkami rozháníí s mikrofonem v ruce a v klaunovské halence hlubokým hlasem vysílá ostré fráze.
Hledáte nějakou novinku v ženském rapu? Tohle si pošlete do žil klidně hned! Všechny tři performerky jsou strašně energické bytosti, dobře si hrají s lyrikou a beaty v posluchačstvu rezonují i bez vibrující podlahy. THC luna G má na Spotify jen jedno album, ale v rapu fakt není žádná začátečnice. Takže jestli vás tahle hudba chytne na první poslech tak jako mě, mrkněte i na její SoundCloud a pro jistotu si zajděte na nějakou live show. Často tam totiž hodí něco, co v hudebních aplikacích nenajdete.
Jak už to bývá zvykem u všech cool koncertů, i tady se musí něco pokazit. Nejdřív přestal jet jeden z mikrofonů, pak vypadl podkres. Trojice se nad tím ani nepozastavila a vyhlédla si v davu beatboxera Daniela, který je na poslední track doprovodil. Diváci si tuhle srandu samozřejmě užili a podpořili ho mohutným potleskem. THC luna G pak jen zaklapla notebook a show ukončila se slovy: „Potkáme se na cígu."
Drsné beaty v krajkových rukavičkách
Jdu se taky trochu socializovat, což je na Plácku fakt nenáročná aktivita. Festival má kolem sebe velmi blízkou komunitu a je to cítit na každém kroku. Všichni jsou neskutečně friendly, berou mě mezi sebe a připadám si tu jako doma. U táboráčku na dvoře Káznice posedává parta lidí, mezi nimi návštěvníci, ale i dobrovolníci a dobrovolnice, kteří pomáhají během festivalu.
Zvon oznamuje show Klary Wodehn. Ta rap střihá s hyperpopem i ambientem, a na triku má už hromadu spolupracím s interprety jako třeba Toyota Vangelis, Dvě slunce nebo badfocus. Minulý rok dostala cenu za objev roku na hudebních cenách Vinyla. Zdraví nás se zapnutým autotune a ozvěnou. Působí na mě jako pohádková víla, která poletuje kolem DJ pultu. Jemný vokál pohlcuje sál a my posloucháme citlivé melodie, které se pomalu proměňují v dunivé peklo, jako když se rozbouří klidná hladina moře. „Trochu se stydím," pronese a hned na to dropne basy, které rezonují nejen podlahou, ale i celou Káznicí. U toho elegantně pohazuje pažemi ve vzduchu. Na feat se k ní potom přidá beatboxer Daniel, který zachránil předešlou show.
Na baru poznávám další organizátory a taky Vojtika, alt-pop umělce z malé vesničky na Slovensku. Bavíme se nejen o hudbě a jeho lásce ke zpěvu, ale i o tom, jak se jmenují jejich kůzlátka. Krátce na to se extravagantní zpěvák objevuje před posluchači. V černých krajkových šatech a rukavičkách působí v té stodole jako zjev. Svůdně se svíjí kolem mikrofonu a působí tajemně i citlivě zároveň. Kromě jeho vlastní tvorby, která se točí kolem hyperpopu, předvádí také píseň Salome jako poctu Karlu Krylovi. Přidává moderní beaty a tím dodává písni neskutečný náboj, ale i tak zachovává původní verzi svou majestátnost. Na závěr show vyzývá všechny, aby se objali. A tak se i s Vojtikem objímáme u posledního, dojemného songu.
Tím ale večer zdaleka nekončí a my se vydáváme do nedalekého klubu, kde vystupuje DIY operní popstar Kistenn. Jde o sólový projekt zpěváka a hudebního producenta Kristiána Marcela Jedelského. DJ v dlouhé tylové sukni mi byl sympatický už v Káznici, ale jeho set fakt neměl chybu. Živelný dav skákal do rytmu melodických písní až do brzkých ranních hodin. Kistenn kromě geniální multižánrové dramaturgie předvedl taky svůj zpěv. Pustil se do všemožných kombinací od šedesátkových vypalovačkek až po moderní hiphop a večer se tak rozjel ještě o trochu víc. Tohle prostě jen tak v klubu nezažijete. O důvod víc, proč se podívat na Plácek. Příští rok jdu rozhodně zas. Tak se potkáme, ne?
Text: Kristýna Novotná