Příběh několika dospívajících dívek ztvárňuje v představení jedna žena. Zvládá tak pokrýt roli jak psychoterapeutky, tak jednotlivých dívek. Ty se v ordinaci střídají po jedné, u každé si divák vyslechne její anamnézu. Mohlo by se zdát, že monodrama bude nudné a bez energie. Opak je pravdou. Celé představení provází animace promítaná na stěnu starou dobrou promítačkou. Za ní seděla Marie Štěpánová, jež měla na starost interaktivní prvky. Na sklo nejprve položila euro složku a na tu fixou psala spolu s herečkou Natálií Rašín jméno a věk pacientky. Později promítala kreslené symboly. S dalšími, a do jisté míry závažnějšími, případy sypala na promítací sklo pouze písek, do kterého prstem kreslila. Symbolika světlých a tmavých chvil života člověka, který upadl do deprese, byla přímo hmatatelná.
Představení inspirované knihou psycholožky Aleny Večeřové Procházkové Pomoc dětské duši se zabývá extrémním nárustem dětských psychiatrických případů. Inscenace neodpovídá na otázku, čím je nárust způsoben, ale přímo k ní nabádá. Jen zdánlivě publikum, spolu s terapeutkou, mezi řádky hledá příčiny psychického stavu pacientek, ale definitivní závěry nenachází. Vychází to ze zázemí dívek? Z jednotlivých anamnéz vyplývá, že tady zakopaný pes nebude. Je to věkem? Pravděpodobně také ne, pacientky měly různý věk, nejmladší bylo čtrnáct a nejstarší dvaadvacet. Přesto se jedna věc opakuje napříč všemi. Rok hospitalizace. I ten není jednotný, ale pohybuje se v rozmezí let covidových. To je velmi nápadné. Že by zdravotnickou covidovou pandemii vystřídala epidemie duševních onemocnění?
Něco nám uniká
Divadelní monodrama Pomoc duši je v jádru přímočaré. Uchopuje téma epidemie psychických potíží u dětí a mladistvých pomocí pásma příběhů. Malou ordinací psychiatričky postupně procházejí mladší i starší dívky a s pomocí vizuálních motivů vyprávějí o svých trápeních. Nemá to konce, jména a osudy se vrší a jen formálně je dokáže utnout ordinační doba lékařky. Tam venku jich ale i v tento moment dál přibývá.
V průběhu představení jsem se neubránil paralelám k vlastnímu životu. Ani mně se psychické potíže, depresivní propady a úzkostné stavy, nevyhýbají. Procházet v myšlenkách příběhy postav tak bylo jako stát v zrcadlovém sále, kde je každé sklo jinak deformované. Viděl jsem odlesky sám sebe, ale také spousty dílčích rozdílů, často mnohem tragičtějších a bezvýchodnějších. Ale kdo má za psychický stav mladých nést odpovědnost? Oni sami? Rodiče? Společnost jako celek?
Něco nám uniká. Žijeme v době, která by na papíře měla být nejšťastnějším obdobím lidstva. Přesto marně hledáme, kde se stala chyba. Věda nedokáže najít jednotnou odpověď a svojí roztříštěností jen kopíruje roztříštěnost celé společnosti. Pandemie covidu, často zmiňovaná i v Pomoci duši, je tak nejen dobou, od které nárůst psychických potíží datujeme, ale také obdobím, ve kterém se i poslední celospolečenská autorita, věda, ukázala jako nesourodá skupina vzájemně si protiřečících lidí.
Pomoc duši nenabízí odpovědi, jen jakési momentky ze smutných životů. Je svědectvím o době, ve které žijeme, ať si to chceme připustit, nebo ne. Přes pocity beznaděje při pohledu na společnost se ale vracím zpět k sobě. Možná je těžké zachránit svět, zatím zkusím aspoň zachránit sám sebe.
Text: Kateřina Slaná, Vít Polák
Foto: Divadlo FESTE