Od queer subkultur po český rap, Pop Messe spojuje

Dnes nás při příchodu vítá zatažená obloha. Neprší, zato se ovíváme dlaněmi, abychom trochu rozproudili dusný, těžký vzduch kolem nás. Lehce po čtvrté areál zeje prázdnotou a není zatím slyšet ani hudba.

Pak přichází brněnská pětice whyohwhy, která za svou krátkou kariéru získala pozornost široké veřejnosti – hlavně díky svým nominacím na cenách Anděl. Pódium Velodrom stage převezmou dvě zpěvačky, Barbora Hora a Soňa Amran. Dohromady začnou show a jako dvě sirény z moří lákají svým zpěvem skoro všechny návštěvníky i nově příchozí.

Jejich show je éterická. Zpěv doplněný o kytary a bicí nabírá až nadpozemského dojmu. V textech se prolínají sociální témata doplněná o mytologická přirovnání. Zpěvačky na konci divákům poděkují, vyjádří podporu Palestině a LGBTQ+ komunitě a za hlasitého potlesku odchází.

Na Future Is Now stage začíná britský rapper nameisbliss. Jeho flow, doplněná o jazzové beaty, dává jeho show až hypnotický nádech. Doprovází nás na našem malém okruhu po stáncích.

Kromě piva a kafe tu jde sehnat i spousta zahraniční kuchyně – tacos, pizza, egyptský klasiky, bum bo nam bo. Navícje tu i dost dobrá fashion malých lokálních brandů s dost cool designama. Lidé často zapomínají, že návrhářství je umění jako každé jiné. Chce to talent, aby to vypadalo dobře. Co se týče brněnského představení svých návrhářů a značek, u nás talent rozhodně je.

Na Velodrom stage potom začíná česká alternativní klasika Načeva. Jejich stylem je zhudebnění české undergroundové poezie – excentrická vokalistka na stagi za hudebního doprovodu spíše přednáší než zpívá. Jsou známí a přitáhnout tak decentní crowd.

Naše kroky ale směřují za Velodrom, na BRNO stage. Tam se rozjela party, kterou může kdekdo závidět. Kewu je jméno často spojované s akcemi Addict a umělcem NobodyListen, který na Pop Messe vystoupí v sobotu.

Kewu hraje vogue, grime, baile funk. U nás se to moc neslyší, takže dost lidí tady má první příležitost seznámit se jak s novými styly klubové hudby, tak s ballroomem.

Ballroom zastupují tanečníci z Kiki House of Velvet, vedení jejich otcem Viktorem Velvetem. Ballroom je subkultura, která se zrodila v USA, ale přerostla do celého světa. V rámci ní se tančí vogue, výrazný taneční styl. Ačkoli je její zrod kreditován hlavně afroamerické LGBTQ+ komunitě, je to subkultura pro všechny. Ballroom dává prostor expresivitě a sebevyjádření všem, kteří se cítí být svázáni.

Jejich styl je svůdný, excentrický, ostrý. Láká nejen všechny posluchače Charlie XCX a altyny, ale i rodiče, starší generace, děti. Je to tanec pro všechny, tvořen tak, abychom se cítili dobře – je to safe space pro pohyb, sebevyjádření a llásku. Není divu, že moves tanečníků vtahují všechny posluchače bez rozdílů, a ti se kroutí do rytmů hudby Kewua.

Ventolin je jedním z nejočekávanějších jmen dneška. Pod pódiem se shlukují lidi, čekají a natěšeně doktora vyhlíží. Brno už navštívil na jaře, ale lidi jeho svérázného stylu nemají nikdy dost.

On nás přivítá trackem Sovy a spustí neuvěřitelně multitaskingovou one-man show. Mezi tanečními pohyby podobnými na Jackie Chana, zpěvem, ovládáním synťáků a bušením do činel je divu, že má čas dýchat.

Od boxovacích pytlů přes houby až k candátům, Ventolin nám zazpívá o všem možným. Páruje to s chytlavými elektronickými melodiemi jako ze sci-fi z 80. let. Je to odlehčení, zábava, dav je dobře naladěný a hýbe se.

Tahle nálada se táhne i přes koncert Night Tapes, estonské kapely zpívající dreampop. Nejvýraznějším prvkem je vokál zpěvačky, který je éterický. To doplňuje i její vzhled a oblečení, které mi připomíná fiktivní zpěvačku Daisy Jones ze seriálu Daisy Jones & The Six. Je to ikonické vystoupení, hudba o něco pomalejší, jak se nad areálem stmívá. Jejich hudba je tak snová, až se nám pomalu začnou klížit oči.

Z ospalé nálady nás prudce budí James Cole. Jedna polovina legendárního Supercroo se nám představuje svýma heavy bars a songama, do kterých všichni kýveme hlavama. Jeho nový album DONE se odlišuje tématicky od předchozí tvorby. James Cole vystřídal drogy a hoes za rapování o rodině a životě. Mnozí můžou postrádat jeho starší tvorbu, přeci jen jde o dost jiné album. Svým zarytým fanouškům ale zarapuje první část nejznámějšího Supercroo songu Pulzni Hajzl. I po dvaceti letech to jde dělat fakt dobře.

Roisín Murphy pak k půlnoci uzavírá hlavní program. Jde o jednu z královen art-popu, která ve své tvorbě mixuje nejen elektroniku, ale i disco, ze kterého se v 90. letech zrodila v kapele Moloko. Tahle irská zpěvačka je výrazná nejen svým silným jazzovým hlasem, ale i svou show.

Nejen že nás na začátku jumpscarne z velké obrazovky za sebou. Roisín mění kostýmy, výrazné a docela ikonické černé oblečení – bunda připomínající krunýř, čepice podobná chocholu. Na krku jí visí náhrdelník s umělohmotným dítětem v životní velikosti. Je prostě avantgarda, živoucí art-pop.

Její hudba se zdá svým zvukem místy zneklidňující a i zpěvačka sama se pohybuje trhavě, za ní grafika jako z Dextera. Roisín se zároveň nebojí rozbít image – během jedné z prvních písní slézá k barikádě, a zatímco zpívá, tak se fotí a objímá s fanoušky, co na ni čekali.

Kvůli nočnímu rozjezdu nám uniká její největší hit Ramalama (Bang Bang), ale věříme, že to je pecka. Na lavičkách Velodromu stále sedí spousta lidí, kteří určitě nejdou spát, a čekají na DJ sety co trvají do rána. My už jdeme, ale zítra jsme zpět.

Text: Alena Lavrenčíková
Foto: Barbora Kaufmann