Post-hudba: tvoříme na poslední chvíli a nebojíme se abstrakce

Dominik Zezula a Tomáš Havlen se na hudební scéně pohybují už od roku 2011 pod názvem post-hudba. Od té doby stihli vydat už několik EP a čtyři desky. 17. prosince zavítali do brněnského ArtBaru, kde předvedli svoji tradiční akustickou vánoční besídku.

Jedna z věcí, která je pro post-hudbu velmi charakteristická, je mixování žánrů. Každý máte trochu jiný vkus, který se do své tvorby snažíte promítat. Jak se vám to v praxi daří zkoordinovat?

Tomáš: Ve výsledku je to vlastně docela hladký proces. Předtím, než jdeme dělat desku, se vždy sejdeme a dohodneme se, jak ji celkově chceme pojmout, vymezíme si hlavní témata. Ačkoliv jsme opravdu každý jiný v tom, co se nám líbí a co posloucháme, post-hudba je pro nás takové „společné hřiště“, kde se vše přirozeně prolíná.

Dominik: Zároveň si do toho moc nelezeme. Když vzniká song, který je žánrově blíže Tomovi, přirozeně má hlavní slovo on. Takhle to funguje typicky třeba u R&B věcí. Pokud se pohybujeme někde na pomezí starého folku a písničkářství, beru si to víc na starost já. 

Dokázali byste popsat, jak probíhá váš tvůrčí proces?

Tomáš: Jako první máme právě tu ústřední myšlenku desky, která se pokaždé mění. Od nešťastných lásek jsme se přes covid a krizi mileniálů dostali až k válečným konfliktům. Jestli potom začneme prvně s textem, nebo s hudbou, to záleží song od songu.

Dominik: Pokud bychom bychom měli být konkrétní, tak třeba písnička 90´s kids vznikla tak, že jsem ji napsal s kytarou a poslal jsem to Tomovi, ať z toho udělá song. On to potom obalil produkcí. Naopak třeba Gebbeth vznikl tak, že mi Tomáš poslal tříminutovou stopu instrumentálu, a já jsem potom chodil se sluchátkama po Braníku a zkoušel jsem si do toho prozpěvovat nějakou melodii. Samotný text jsem zasazoval až do té melodie.

Post-hudba se vyznačuje také poměrně komplexními poetickými texty. Přemýšlíte při jejich psaní nad tím, jak je bude přijímat publikum a jak si je bude interpretovat?

Dominik: Ta interpretace je funny. Například skladbu nouzový východ jsem psal z perspektivy člověka, který se odhodlává k rozchodu. Nicméně se nám po jejím vydání ozvalo několik lidí, že je to přece neskutečně silný love song. Říkali, jak je krásné, že i přes všechny problémy spolu ti lidé pořád drží. V ten moment mi došlo, že záměr, se kterým jsem to psal, je vlastně irelevantní. Víceméně jsem zastáncem smrti autora. Mám rád, když si lidé v umění hledají vlastní interpretační roviny. Je fascinující pozorovat, jak si to každý vyloží jinak. 

Nouzový východ patří k vašim nejhranějším. Která z vašich písní je podle vás naopak podceňovaná a zasloužila by si více pozornosti?

Tomáš: Já jsem měl vždycky rád První sníh v podolí, ale s tím Dominik určitě nebude souhlasit.

Dominik: To opravdu ne. Já jsem pro změnu vždy obhajoval Čtvrtfinále ligy mistrů, což je písnička, která nezajímala nikdy nikoho, ani když byla samotná deska Svět na konci roku nula nominovaná na cenu Apollo.

Jsou naopak songy, u kterých litujete, že se dostaly na album?

Dominik: Asi ani ne. Nikdy nepustíme na desku nic, co by nám už před vydáním přišlo špatné. A i když se k některým věcem časem stavíme kritičtěji, nemáme potřebu se tím zpětně příliš trápit. Řekl bych, že pracujeme stylem, kdy se spíš snažíme budovat si nějakou diskografii, byť nedokonalou, než podat pokaždé perfektní výkon. V tomhle ohledu mě formovaly hlavně kapely jako Queen nebo Pink Floyd, které během své kariéry vydaly obrovské množství alb. Jako dítě jsem měl doma jejich kompletní diskografie na CD a poslouchal jsem je postupně. Bylo mi jasné, že se mi nebudou líbit všechny tracky, ale právě ta šíře mi nabízela komplexnější pohled na osobnost umělce a umožnila mi vytvořit si k němu hlubší vztah. To je přístup, který se snažím uplatňovat i ve vlastní tvorbě.

Tomáš: Mám to stejně, jen mě inspiroval David Bowie. Upřímně se nám taky osvědčilo dělat věci na poslední chvíli. Při snaze o naprosté vyšperkování každého tracku bychom nikdy nic nedodělali. Celou desku nenahráváme déle než 3 měsíce. Posledně to byly 3 měsíce včetně psaní veškerých textů. Všechny křty a potřebné náležitosti k desce máme domluvené ještě předtím, než ji vůbec dokončíme. Donutí nás to pokračovat v práci a dotáhnout ji do konce. Jinak bychom naštvali nespočet lidí a samozřejmě také sami sebe.

Dominik: Musím se ale přiznat, že k perfekcionismu občas sklony mám. V okamžiku, kdy už se na té skladbě nedá nic změnit, bych chtěl změnit úplně všechno. Ale nejde to, protože už je to na streamovacích platformách a lidé to poslouchají. 

Tomáš: To je pravda, třeba u písničky 6m16s, kterou máme na Spotify jako nejposlouchanější, Dominik neustále říká, že by se dala napsat lépe. Podle mě je ale krásná právě tou svojí jednoduchostí. Podobně vznikal i nouzový východ. Když mi to Dominik poprvé poslal, asi desetkrát mě upozorňoval, že je to draft a že to určitě musíme ještě upravit, načež jsem mu řekl, že je to snad nejlepší text na celé desce a že nic rozhodně upravovat nebudeme. 

Dominik: Občas mám popravdě tendenci to zbytečně komplikovat, ale v tom je skvělá spolupráce s Tomášem. Nebojí se mi říct, ať už tam přestanu přidávat další přídavná jména a vytvářet složité obrazy, že občas zkrátka stačí říct „mám tě rád, ale jde to do háje“.

Od jednoduchosti jste se ale v posledním albu Nad prázdnou nocí kroužili sokoli vrátili k větší abstrakci jak v textech, tak v hudbě. Byl to záměr?

Tomáš: Z velké části ano. Věděli jsme, že píšeme album, které nám nenažene poslechy a které bude od fanoušků vyžadovat více času.

Dominik: Souhlasím. Předchozí album My všichni tady a teď jsme tvořili s tím, že zkusíme napsat deset popových refrénů a uvidíme, co to udělá. Tentokrát jsme si naopak říkali, že chceme udělat divnou post punkovou věc, plnou gotických melodií a textů vycházejících z folk hororu. S další deskou to bude zase jiné.

Prozradíte nám, co nás čeká dál?

Tomáš: Příští rok budeme vydávat akustickou desku. Vybereme ty nejlepší věci z naší diskografie a předěláme je do unplugged verze. Chtěli bychom k tomu udělat i zpěvník. Za rok bude vycházet také moje sólo deska. Je to projekt, nad kterým jsem přemýšlel už od samého začátku, ale  první tracky jsem napsal teprve před rokem. Přizval jsem si na ni i několik hostujících umělců, jako je Anki, Lichnovský nebo Teige. Co se řadové desky týče, tu zatím vymyšlenou nemáme.

Dominik: Já jsem měl takový nápad, že by to byl shoegaze. Napsali bychom songy ve stylu The Jesus and Mary Chain a hodili je oceánu kytarových stěn. 

Tomáš: To se klidně může stát, uvidíme. Někdy více výhledově je podle mě také reálné, že napíšeme desku, kde budeme psát texty půl na půl. 

Na závěr se vraťme ještě do minulosti. Jak vás napadl koncept vánoční besídky? 

Dominik: První besídku jsme udělali někdy za covidu. Chtěli jsme si zahrát naše starší skladby, včetně těch nejobskurnějších, které jsme nikdy ani nevydali. Část fanoušků si nás pamatuje z období našich začátků před 14 lety. Tehdy vznikly písničky jako Přístavy nebo Seriály, které jsou mezi lidmi dodnes oblíbené. Na běžných koncertech už je ale hrát nechceme, protože zní, jako by je napsala úplně jiná kapela. Když na nás posluchači dlouhodobě naléhali, rozhodli jsme se jim jednou za rok udělat radost a zahrát jim je k Vánocům.

Tomáš: Každý rok také přesouváme besídku do jiného klubu, abychom pokaždé přinesli něco jiného i z hlediska místa. 

Co byste si přáli, aby si posluchači z vašich koncertů odnášeli?

Dominik: Když koncert skončí a lidé se vydají domů, přál bych si jediné: aby odcházeli s pocitem, že ten večer měl smysl a že to za to stálo.

Tomáš: Pro mě jsou koncerty obecně o nějakém propojení s lidmi. Vytváří se tam neuvěřitelná komunita, všichni se napojí na podobnou energii. Naladí se na emoci vysílanou kapelou. 

Foto: Instagram post-hudba