Během vaší besedy na Game Accessu jste se spíše věnoval tomu, v jakém bodu je vaše současná kariéra. Mě by zajímal i její začátek. Proč právě videohry?
Stimulují lidskou mysl více než filmy. Tam jste jen pozorovatel, zatímco ve hrách jste přímým aktérem událostí na obrazovce. Tímto jsou osobnější. Celkově jsou pro mě mnohem zajímavějším médiem než film a televize, takže vždycky bylo mým plánem, věnovat se jim. A jednou to prostě všechno klaplo.
Předpokládám, že jde i o větší výzvu.
To rozhodně. Filmy jsou vždycky lineární. Je jedno, kolikrát si pustíte Star Wars, ten film je vždycky stejný. Hra se mění s ohledem na to, jak ji hrajete, jak rychle jí postupujete, jak agresivnější jste… Je to dynamika, která mě fascinuje a představuje výzvu. Stejná událost neproběhne stejně, nebo se nemusí stát vůbec. A to se mi líbí.
Ale hry od Remedy jsou hodně filmové, plné cutscén. Takže část vaší práce je i „lineární“ skladatelství?
Ano, rád dělám obojí. Více si užívám dělat hudbu pro cutscény a filmečky. Hudba pro gameplay svoji podobu většinou dostává až potom, co udělám hudbu pro cutscény. Ta diktuje styl, nástroje, které pak zní při hraní daného levelu. Dobře to ilustruje přímo Alan Wake 2, který se odehrává ve dvou odlišných linkách, ve skutečném světě a v temnotě. Jenže hráč mezi nimi může libovolně přecházet, takže já si musím dát pozor, kdy jednotlivé motivy z odlišných části propojovat a kdy je naopak oddělovat. Musím být neustále na pozoru a nepřestat myslet. Ale rád svůj mozek takhle krmím.
Předpokládám, že oproti filmu musíte také úžeji spolupracovat s režisérem, protože dlouho ani nevidíte žádné scény nebo celý film, o který se můžete opřít.
Ano, s režisérem, scénáristou a hlavním výtvarníkem. Můj pracovní den začíná už brzo ráno, což je příjemné, protože mi nikdo takhle brzo nevolá. Pracuji až do oběda, ale pak si dám pár hodin pauzu, kdy se rád jdu podívat přímo do Remedy. Z toho studia se stala moje oblíbená kavárna, tolik kafe nikde jinde nevypiju (smích). Ale právě tam také můžu probrat vše potřebné s vývojářským týmem. Což je zase skvělé v tom, že mi pak večer už nikdo nevolá a já můžu v klidu pracovat.
Vidím, že jste docela workoholik
Pracuji sice od šesti do šesti, takže to zní, jako bych dělal dvanáct hodin denně, ale se všemi pauzami to je jen devět. Hodně kladu důraz na optimalizaci, workflow. Díky tomu jsem schopný do jednoho pracovního dne nacpat vlastně den a půl. Důležité je taky, jak implementujete práci do svého života. Musíte mít rovnováhu mezi prací a osobním životem.
I když svou práci milujete tak jako vy?
Samozřejmě.
O vaší vášni ostatně svědčí i to, co jste ochotný udělat pro ideální zvuk. Povězte mi, proč jste zapaloval ten klavír?
To je ošklivý příběh. Začal tím, že jsme potřebovali nějaký zvláštní a zajímavý materiál. Tehdy jsem pronajímal nějaké prostory, kde jsem skladoval nějaké svoje nástroje. Mezi ním byly i zbytky jednoho klavíru. Všechny dřevěné části a klávesy jsem mu odebral, zbyla jen ta část, co dělá zvuk. Už dlouho jsem ho chtěl nahrát a udělat si knihovnu z jeho zvuků. Tak mě jednou napadlo, že bych měl jeho struny polít alkoholem a zapálit je.
Ale proč?
Když se struny zahřejí, tak se ten kov roztáhne a tóny z nich jsou hlubší. Jedna struna většinou stačí, ale když to uděláte s deseti nebo dvaceti, dostanete velmi zajímavý, takový rozložený zvuk. No a já se trochu utrhnul z řetězu...
Polil jste více strun, než bylo zdrávo?
Tak já si chtěl vyzkoušet, jak to zní s celou řadou přístrojů. Takže kromě zapalovače a hasícího přístroje jsem měl u sebe třeba pilník, vrtačku, elektrický kartáček. Přinesl jsem si také velké množství řekněme… hraček pro dospělé... Čím víc to vibruje, tím lépe.
Co by se tak mohlo zvrhnout, že?
V klidu si polévám struny alkoholem a zapaluju, ale najednou si omylem poleju kalhoty a boty. Ten klavír je navíc moc starý, zaprášený. Prach se vznítil a zapálil mi kalhoty. Začínám zmatkovat, poskakovat a rukou se snažím uhasit oheň. Najednou se spustí požární poplach, já vzpamatuji a beru do ruky hasící přístroj. Jenže ten je rozbitý a po zapnutí se okamžitě vyprázdnil. Takže ten malý prostor, dvanáct metrů čtverečních je v mžiku celý pokrytý pěnou. No, aspoň už jsem nehořel, ale pořád se ze mě dost kouřilo. Otočím se a za mnou stojí vrátný. Mlčí, jen se na mě dívá, jako bych byl nejhorší člověk na planetě. Málem jsem se rozbrečel. Dokázal jsem ze sebe vypustit jen: „Prosím, nevolejte policii, já se odstěhuju!“
A odstěhoval?
No ano, všechno jsem nacpal do auta a pak si pronajal prostory někde jinde. O týden později jsem zjistil, že tam pracuje ten samý vrátný! (smích)
O celém Game Accessu 2024 můžete slyšet v podcastu Vrátit do hry. Hosté, přednášky, nebo hry, které si naši moderátoři stihli vyzkoušet už brzo v záznamu na streamovacích platformách, kde bude kromě tohoto rozhovoru v původním znění i rozhovor k českému sandboxu AI People.
Text a foto: Petr Fejtek