Když dosáhnete všeho, po čem toužíte, neznamená to, že budete šťastní. Pokud se od základů změníte, neznamená to, že temnota ve vašem srdci zmizí. V závěru předchozího alba kapely Sleep Token s názvem Take Me Back To Eden zpěvák známý jako Vessel nachází katarzi, protože se mu konečně povedlo rozbít cyklus jeho toxického vztahu. Je rozervaný na kusy. Zničený, ale optimistický z budoucnosti. V novém albu Even In Arcadia je ale konfrontován s nepříjemnou realitou – nic se nezlepšilo. Pojmy Arcadia a Eden tu můžeme brát jako synonyma pro ráj. A zatímco v minulém albu se ráje snaží dosáhnout – a na konci je úspěšný – nyní zjišťuje, že i v ráji jeho temnota kráčí vedle něj.
Od Sleep Token vždycky můžeme očekávat silnou a expresivní introspekci. Jejich texty jsou intimní zpovědí člověka, který se ocitá v toxickém vztahu plném vzájemného ubližování. Je to volání o pomoc muže, topícího se v násilí, beznaději a lásce, která dávno ztratila vše, co ji dělalo krásnou. Alespoň tak to bylo doteď. Po Take Me Back to Eden se vše změnilo. Nejen v příběhu Vessela, který konečně rozerval ta pouta, která ho tížila, ale i v příběhu celé kapely. To album z nich totiž takřka přes noc udělalo megastár, jedno z největších jmen současného metalu. Dostali se i do mainstreamových žebříčků. Vessel tak dosáhl všeho, čeho by si mohl přát. Nejen že zachránil sám sebe, ale ještě se díky tomu dostal na hudební výsluní. Jenže proč ta bolest nezmizí?
Well, are you gonna dance on the line with me?
Ze všech alb Sleep Token začíná Even In Arcadia nejpompézněji. Look To Windward je epická, propletená skladba, ve stylu titulky předchozího alba. Jenže zatímco tam šlo o zasloužené vyvrcholení, Look To Windward je sebevědomě nacpáno už na začátek. Sleep Token si moc dobře uvědomují svoji slávu, um, a co po nich fanoušci chtějí. Jsou na vrcholu, a tak album také začíná na vrcholu. Ambientní synťáky, které jako by vypadly ze soundtracku The Legend of Zelda, doplňuje Vesselovo rozjímání nad změnami, kterými si prochází. Hledá oporu v této nejisté cestě. „Will you halt this eclipse in me?“ ptá se posluchače s vědomím, že tahle nová bolest, kterou zažívá, bude jenom horší.
How could I already lose my way like this?
Drowning in burning bright abyss
Even at stratospheric depths
This vertigo of bliss
Není to naposled, kdy se obrací přímo k fanouškům, právě naopak. Zatímco předchozí tvorba skupiny byla adresována převážně osobě, která zpěvákovi tolik ubližovala, Even in Arcadia je dopis pro fanoušky. Vessel popisuje štěstí i bolest, kterou mu způsobují. Celou deskou se protíná nejistota a rozervanost.
V písních jako Emergence nebo Provider nabízí posluchačům pomocnou ruku. On trpí, oni trpí, spolu se ale přes to všechno mohou dostat. Na druhou stranu tu jsou písně jako Dangerous nebo Caramel, ve kterých se fanoušků buď bojí, nebo je přímo napomíná z toho, že nedodržují jeho přání anonymity.
Too young to get bitter over it all
Too old to retaliate like before
Too blessed to be caught ungrateful, I know
So I'll keep dancin' along to the rhythm
Vessel ví, že by měl být rád za svůj úspěch. Nemůže se však ubránit pocitu neštěstí. Zároveň se ale nedokáže přimět s tím cokoliv dělat. Možná ze setrvačnosti, možná kvůli fanouškům. Nebo třeba jen chce, aby jeho životní utrpení, o kterém zpívá pořád dokola, k něčemu bylo. Jak zpívá v Damocles, až o tohle všechno přijde, co mu pak zůstane? A tak žádá po fanoušcích, ať mu ukáží, jak tancovat navždy.
I thought I got better but maybe I didn't
Sleep Token sice popisují pocity týkající se velmi specifické situace, motivy desky jsou ale uplatnitelné i obecněji.Věčná nespokojenost, imposter syndrome a otázka, zda je vůbec možné dosáhnout změny v sobě samém.
V průběhu desky jsme svědky několika momentů, kdy se na povrch vrací toxické vlastnosti, které přes všechny změny zpěváka neopustily. Provider se sice dá vyložit jako nabídka pomocné ruky fanouškům, zároveň ale může jít o žadonění, kdy Vessel přemlouvá ženu, ať je jeho. On jí dá všechno, co chce, on ji povede, všechno za ní rozhodne.
I wanna be a provider
Garner you with silk like a spider
Roll or die, you bet, I'm a rider
Your outer shell, your secret insider
Gethsemane se pak narativně vrací zpátky do éry tří alb, kdy Vessel sice tvrdí, že se přes svůj vztah přenesl a je mu lépe, ale stále se k němu vrací. Některé jizvy se prostě nezahojí. Název písně pak odkazuje na zahradu, ve které se Ježíš modlil před svým ukřižováním. I proto z písně můžeme cítit určitou odevzdanost.
V závěru alba – Infinite Baths – Vessel akceptuje změnu, kterou prošel a fakt, že problémy uvnitř něj nevyřeší moment katarze nebo přerušení nějakého koloběhu. Jeho temnota je hluboko uvnitř něj a naučil se ji přijmout. Nebo si to jenom nalhává. Závěrečná píseň zrcadlí tu první a plynule na ni navazuje. Vybízí k dalšímu poslechu.
Dalším poslechem se ale nic nezmění. Ta rozervanost, nespokojenost nikdy nezmizí. Stejně jako temnota uvnitř každého z nás. Even In Arcadia nenabízí řešení, protože to řešení nikdo nezná. A můžeme tvrdit, jak moc jsme se změnili, jak jsme dokázali akceptovat bolest v našich srdcích, ale to nic nemění na tom, že to pořád bolí. Nezbývá nic jiného než tancovat dál.
And our bodies converse like old friends
Nová deska Sleep Token tak chce posluchači předat velké množství silných a důležitých sdělení. Problém je v tom, že způsob, kterým to dělá, je trochu mid. Až dosud tvorbu skupiny šlo označit za pestrou a vynalézavou. Každé z alb bylo něčím specifické, ať už jde o hypnotický zvuk říznutý nespoutanou agresí alba Sundowning nebo depresivní úpadek do hlubin vlastní sebelítosti plný originálních hudebních motivů v podobě This Place Will Become Your Tomb. Každé album bylo jiné a každá píseň byla jiná. V Take Me Back To Eden se v jejich tvorbě začal více dávat důraz na R’n’B a rap. Úspěch tohoto alba ale zapříčinil to, že Sleep Token hudebně nic nezměnili. Vznikla nám šablona, které se drží v Even In Arcadia.
Písně se tak kompozičně velmi opakují. Pomalý začátek, většinou jen s lehkým podkresem na klávesy. První refrén, na který navazuje rapová pasáž s R’n’B. beatem. Další refrén už je drsnější, slyšíme kytary a příležitostně sklouzneme do black metalového breakdownu. Ano, rapu je víc, metalové pasáže jsou drsnější než kdy dříve, takže směřování, které začalo na minulém albu, je mnohem intenzivnější. Nejde ani říct, že by to stále nebavilo, ale ztrácí se tu ta novost a odvážné experimentování. Sem tam uslyšíme nějaký nový hudební prvek, například saxofonové sólo v Emergence nebo surf rocková pasáž v Gethsemane ale i v těchto písních Vessel sklouzává do bezpečí rapu a R’n’B. Ano, Dangerous je banger, ale není to nic, co bychom už od Sleep Token několikrát neslyšeli.
Největší radost pak udělají skladby, které se od této šablony nejvíce odchylují - jako Damocles nebo Past Self. Takto vyniká hlavně titulní skladba Even In Arcadia. Silná power balada, která je svým zvukem nejvíce oddělitelná od toho rap-R’n’B-metalového mišmaše. Jde o odvážný krok v albu, které je hudebně jinak hráno velmi na jistotu a závěrečné sólo na cello je už jen třešnička na dortu.
No matter how we feel
We've got a taste for one another and a few good years to kill
No matter what is real
It seems that even in Arcadia you walk beside me still
Je to velká škoda, protože deska má pro Sleep Token nové a silné motivy. Jenže téhle novosti se hudební stránka alba zkrátka nerovná. Takže se Even In Arcadia vydává do neprozkoumaných vod jen z části.
Text: Petr Fejtek
Foto: RCA Records, Sleep Token