Svítá. Někteří z nás jdou teprve spát, jiní už balí. Celé stanové městečko mělo posledních pár dní společný cíl – užívat si rockáč. Teď se ale obyvatelé dělí na dva tábory – ti, co uvidí Guny, a ti, co ne.
Pátý den je jen pro zaryté hudební fanoušky a masochisty. Sice jde o program počtem kapel skromnější, ale kvalitou se rozhodně nepolevuje. To vidím jako absolute win.
Než ale některé z nás do areálu pustí, je třeba postarat se o sebe i svoje věci. Uklízíme, třídíme, snažíme se plac vrátit v lepším stavu, než jak jsme ho dostali. A soudě podle toho, kolik nevypité vody jsme vylili na zem, bude tráva rozhodně zelenější. Sem tam ještě nějaký ten stan zůstává na místě, ale hned se dá v kempu lépe dýchat.
Dlouho tam ale nezůstáváme. Odbila jedna a my jdeme naposledy do areálu Parku 360. Pořád máme chuť pařit, ale počasí nám to zrovna neusnadňuje. Suverénně největší vedro dorazilo až na samotný závěr, a rozpálený asfalt je dnes skoro smrtící. Čistou vodu pijeme víc než jakýkoliv jiný nápoj.
Navzdory tomu mordoru se nesmíme nechat zastavit.Najít stín naštěstí není až takový problém – největší nával lidí teprve dorazí. Po nalezení dobré zašívárny u Tesco Stage se tak můžeme znovu v klidu věnovat rock’n’rollu.
Self Deception to dneska otevřeli a hned zaujali tak moc, že člověk na to vedro skoro zapomněl. Chytlavý rock říznutý metalcorem chytil a nepustil. Zahráli energické tracky, které by klidně zapadly i do diskografie Amaranthe. Věnovali se vážným tématům, ale zároveň se nebáli udělat si ze sebe srandu. Vrcholem tohohle snažení byl banger jménem Matthew McConaughey, který vzdává čest oblíbenému herci, známému třeba z filmu Interstellar.
Hned po nich ovládli KB Stage Dirty Honey se svým poctivým sedmdesátkovým rockem. Hipísácká energie a lehká nostalgie působily jako ideální rozjezd – zvlášť v kontrastu s tím, co následovalo na ČT Art Stage. Tam totiž přijeli Signs of the Swarm, aby rozmetali všechno, co zbylo. Poslední deathcore dnešního dne. Agrese a brutalita pittsburghské sebranky na menší stagi skvěle vynikly. Drsnější to už dneska nebude.
Rival Sons už stahují solidní dav k rozpálené KB Stage. Teplu se nevyhýbají – ostatně, jejich jižanský rock říznutý trochou blues hřeje sám o sobě. Skvělá muzika na poflakování, zvlášť když máš štěstí na stín.
Zlatý hřeb večera se blíží, ale předtím ještě The Warning na Tesco Stage. Trio mexických sester zkrátilo čekání na headlinery, ale jejich set by stál za návštěvu i sám o sobě. Jejich nářezový rock připomíná třeba Halestorm – syrový, silný, bez kompromisů. A je jedno, jestli zpívají anglicky nebo španělsky, jejich energie vždycky dorazí až do davu. Tahle bouře z Mexika navíc přivolala první mraky – a v areálu se hned dýchá líp.
The Warning se mi těžko opouštěly, ale nedá se nic dělat – už musím jít čekat na Guns N’ Roses. Ti si dávají na čas a přichází s akademickou čtvrthodinkou, ale to vůbec nevadí. Všechny nervy a napětí z čekání mizí ve vteřině, jakmile nás Axl Rose přivítá do džungle.
Guns N’ Roses spustili svůj tříhodinový kolos megahitem, který okamžitě rozhýbal celý areál. Odměnili tím všechny věrné fanoušky, co mají jejich tvorbu v malíku. Došlo nejen na legendární klasiky, ale i na řadu deep cutů – hlavně balad, které kapele na chvíli dovolily zpomalit a nadechnout se na téhle dlouhé, ale majestátní cestě.
Uběhat tříhodinový koncert není žádná sranda – ale Axl to zvládl. Jasně, občas mu došel dech, ale za ten výkon jsem ochotný mu to odpustit. Během pár veršů se dokázal přesunout z jednoho konce stage na druhý a přitom byl pořád slyšet. Zasloužený kredit patří i kytarovému mágovi Slashovi, který na strunách čaroval pohlcující sóla. Vidět ho takhle zblízka? Zážitek, na který se nezapomíná.
Škoda, že energii, kterou Guni do koncertu dali, publikum úplně neopětovalo. Zpívalo se jen výjimečně. A bordel? Ten se nedělal radši vůbec. Většina si to spíš přišla natočit. Sad story… Ale čest výjimkám! Moji přátelé rozjeli na naší straně první (a bohužel i jediný) moshpit. Vešlo se do něj sice jen šest lidí, ale i to se tady počítá jako velký úspěch.
Je to velká změna oproti všem těm šílenostem, které se děly během letošního ročníku, ale dává to smysl. Většina z nás odjela už ráno. Lidé, kteří dorazili dnes, mají úplně jinou náturu – spíš si s pivkem v ruce přišli vychutnat legendy svého oblíbeného žánru. Prostě kalí trochu jinak. Není na tom nic špatného, jen to potvrzuje, že skutečné finále rockáče proběhlo už včera. Tohle je jen epilog, dozvuk. Ale i ten rozhodně stál za to.
A třešničkou na dortu narozeninového ročníku RfP byl koncert .themayrevolution. Kluci sice dostali jen malou Conference Stage, ale pit pod pódiem byl větší než u Guns N’ Roses. A to je slušnej flex. V Radiu R je máme moc rádi, a tak jsem si jejich show nemohl nechat ujít. Bylo vidět, že si váží každého člověka, který jim věnoval poslední zbytky energie. A ví, o čem mluví. Však oni tu s námi taky kalí už pátý den.
Rockáč skončil a já dostal churro zdarma. Je to hořkosladký pocit. Všechna pódia teď zejí prázdnotou a rok tak ještě zůstanou. Stánky zavírají, někdo rozdává zbytky toho, co navařil - třeba toho churra.
Ale vařil celý festival. Rock for People oslavil svou třetí dekádu ve velkém stylu. Dalo by se říct, že šlo o přelomový ročník – nejen pro samotný festival, ale i pro jeho návštěvníky. V areálu se totiž plnily sny. Ať už šlo o to vidět naživo Linkin Park nebo Sex Pistols – jména, která ještě nedávno působila jako nedosažitelná – nebo si prostě jenom zaskákat si v pitu.
Není to moje první rockáčové rodeo, ale mezi všemi rozhodně vyčnívá. Tolik vzpomínek, co si budeme. Teď už mi jen zbývá – za celý náš redaktorský tým – poděkovat, že jste dočetli až sem. Třeba jste tu byli s námi a jen si to chcete připomenout. Možná jste letošní dovolenou v moshpitu vynechali a podívali se do areálu aspoň skrze nás. Co je ale jasné, je to, že se v 360 vidíme zase za rok!
Text: Petr Fejtek
Foto: Barbora Kaufmann