Taneční párty, lord Voldemort i Karel Gott. Divadlo Aldente hledá společnou identitu dvou rozdílných lidí

Co se stane, když se potká oceňovaná tanečnice a herečka s Downovým syndromem? Najdou společnou podstatu? To se snaží divadelnětaneční technikou vyjádřit Aldente jejich nejnovější inscenací.

Autoři textu

Publikováno: 19. 11. 2026 – na 3 min

Foto: Fotogalerie představení na stránke divadla Aldente

I při návštěvách divadla může člověk upadnout do jistého stereotypu. Provázek, HaDivadlo, městské, Reduta a tak pořád dokola, stále ty samé osvědčené adresy. Skvěle to ale může rozbít malé, nenápadné představení v CO.LABSu. V jeho prostorech dnes večer hraje divadlo Aldente nejnovější inscenaci (ID)ENTITA. Vyrážím na ni s nejasným očekáváním něčeho nového, jiného a silného.

Hned lektorský úvod očekávání potvrzuje. Osvětluje plné kavárně mladých lidí, že dnes večer neuvidí jen actor-specific, ale i taneční divadlo. Inscenace hledá společnou identitu herečky s Downovým syndromem Martiny “Martinuse” Truskové a oceňované tanečnice Martiny Hajdyly. Al Dente se tak poprvé spojilo s taneční platformou ME–SA. 

Dva světy

Začátek představení vytváří mrazivý kontrast mezi oběma ženami. Zatímco Martina Hajdyla je představována všemi svými úspěchy – matka, choreografka i držitelka několika ocenění – osobnost Martiny Truskové je shrnuta pod diagnózu Downova syndromu. 

Martina Hajdyla se ve všech svých životních rolích topí a ztrácí se pod nimi stejně jako pod desítkami vrstev oblečení, které si na sebe v  taneční pasáži hekticky navléká. Martinus naproti ní stojí ve spodním prádle, ve svém obnaženém lidství, zranitelnosti, autentičnosti. Tanečnice Martina se svléká též do spodního prádla a začíná hledání společného průsečíku světů obou žen – autentický tanec.

Martinus je však mnohem více, než se na první pohled může zdát. Do svého barevného a upřímného světa vztahuje i nás, diváky. Dostáváme masky všech jejích identit, které si v Covidu přivlastnila –  Xindla X, lorda Voldemorta, Karla Gotta a dalších – a jsme vyzváni na taneční parket. Tato taneční párty byla rozhodně rozbitím mého divadelního stereotypu. 

Poznání

Ze zábavy jsme ale v zápětí vytrženi asi nejsilnějším momentem celé inscenace. „Každý dostane jen takový kříž, jaký dokáže unést,” ukazuje jedna z posledních scén. Oběma Martinám jsou na ramena položeny desky, pod jejichž vahou klesají. Na zemi jsou na ně pokládány další a další životní úděly. Martina Hajdyla se z jejich sevření vyprostí rychleji, svoboda Martinuse je však daleko znatelnější a bezprostřednější. 

Při odchodu ze sálu bylo znát, že každý z diváků si odnáší jiný, osobitý zážitek. Mně osobně hra ukázala, že lidé, jakkoli na první pohled kontrastní, jsou ve svém nitru naprosto stejně zranitelní. I když má někdo za sebou spoustu ocenění, kariérních a životních úspěchů nemusí nutně zajistit životní štěstí. 

(ID)ENTITA nás postavila před upřímnou otázku: Ztráceli bychom se radši pod hromadou oblečení, nebo přijali na jediný večer jednu z identit Martiny Truskové „Ježíš Kristus Martinus Kristus Pán”?