Na Tata Bojs z Hanspaulky jdu poprvé v životě. Tuším, co mám čekat. Od lidí, kteří je už někdy naživo viděli, dostávám nadšené reakce. Mám očekávat energický a zábavný koncert, kde to neskutečně žije. „Vidět Tata Bojs prostě musíš!“
Těsně před začátkem sál není tak plný, jak bych čekal. Stačí jen pár minut, během kterých se rozkoukávám a čekám na baru, a ve chvíli, kdy se vracím dopředu, už se musím prodírat davem. Dav je ale od začátku do konce pozorný a ohleduplný. A to i v momentech, kdy se některým motám pod nohama víc, než bych chtěl. Teď už ale čekám vepředu, místnost ve chvíli ztmavne a ze zářivkových světel se sál zbarví do modra. „Bůh má problém,“ pronáší čistě bez nástrojů frontman Milan Cais text první skladby nového EP, v ten moment se rozezní zbytek kapely a burcující energii, kterou během těchto slov přinesou, dokážou udržet následující dvě hodiny.
Slyšet nové skladby naživo je slast. Zmíněný Bůh má problém a Chybí prázdno rozjíždí ráznou kytarou linku, Slovní a Novej člověk spíše linku pomalejší. I Novej člověk ale ve finále probudí dav několikaminutovým, spíše elektronickým partem, který roztančí celý sál.
Koncert je průřezem veškeré tvorby. Prvních pár úderů na bicí probouzí mezi všemi euforii. Zazní totiž Opakování! Basák Marek Huňát alias Mardoša se v této skladbě poprvé od začátku koncertu rozeběhne vstříc divákům a s kytarou pobíhá po stagi tak, že jde těžko zachytitelný na hledáčku fotoaparátu. Od té chvíle je už nezastavitelný.
Cais společně s Mardošou vytváří na pódiu duo, jenž je zážitek vidět naživo. Vzájemně se pošťuchují slovně, tancují před našimi zraky a dokazují svou známou symbiózu. Když přicházím na balkón, vidím, jak se tahle energie přelévá na všechny přítomné, dole i nahoře. Před zábradlím vidím slečnu, jejíž náboj nabíjí kapelu a naopak.
V průběhu si párkrát říkám, že přijde konec. Naštěstí jsem několikrát na omylu. Tata Bojs hrají dál, stále v uhrančivé energii a s neskutečným nábojem. Nedokážu uvěřit, že někdo takhle dlouho dokáže skákat, s kytarou i bez, řvát a bavit lidi. A pak nám navrch dají ještě přídavek. Ani tam neztrácí Cais elán a dokáže s každou další větou rozbouřit diváky víc a víc. „Přišli jsme vám zahrát ještě jednu skladbu. Ale co byste řekli na to, kdyby byly dvě. Chcete? Nebo tři?“ Dav jásá. Počet se zastaví na čtyřech.
Odcházím nadšený. Jsem zpocený, ale nadšený. Hlava na dvě hodiny opustila tělo, a to se dokázalo oprostit od jakéhokoliv společenského studu. Pohyboval jsem se v davu s úsměvem na tváři celou dobu. Tohle byla terapie čistým uvolněním a radostí. Propadl jsem všemu, co se na mě po celý koncert hrnulo. Tohle mi jako představení Bratislavy a Tata Bojs bohatě stačí!
Text a foto: Tomáš Jančík
