Večer s Duklou, elektronika a osmdesátky, jak si je představuje dvacetiletá já

V Pardubicích hrála Dukla úplně poprvé. Jejich prostorem se stal Everything, klub pod náměstím Republiky, který mě při příchodu ohromil svými vysokými klenbami. Podzemními prostory se už linula kytara a jemná elektronika zvučící kapely, jejíž rytmus nutí střídavě tančit i plakat.

V klubu se setmělo a prostorem se začala jemně proplétat melodie písničky Losna II, která vyšla v září na nejnovějším EPčku Další rok. Jak z čista jasna se na parketu objevil dav lidí, který se nejdříve stydlivě pohupoval v rytmu klidné melodie.

Je pátek večer

A není co ztratit

Je pátek večer

A není co získat

(Losna II, Dukla)

Písničce pomalu narůstaly ostré lokty, které si rychle přisvojilo i tančící publikum. Nové EP mi přijde snad ještě více hořkosladké než to předešlé. Naprosto miluju, jaký pocit bezmoci a melancholie hudba Dukly přináší a jak tyto pocity na jejích koncertech vůbec necítíte. Všichni se kroutí do rytmu elektroniky a podzemní prostory  se pomalu mění v časovou kapsli, která nás bere někam do osmdesátek a hodlá nás vrátit zpátky až na konci večera, kdy kluci odejdou do backstage a nad námi uhasne poslední neonová zářivka.

Dukla zahrála i tracky ze svých starších projektů. Vlak zpátky do rodného města, šero a škrábání v krku ze zimy. To všechno mě napadá, když slyším první tóny písničky Josef a bratři jeho, která prý vznikla jeden večer v Brně v Desertu. Diváci dobře znají text, od stolků se zvedají i ti, kteří doteď seděli. 

„Ještě jednu, my přijeli zdaleka, až z Chrudimi!“ škemrá paní vedle mě. Všichni Pardubáci, včetně mě, se smějí. Však Chrudim je od Pardubic asi dvacet minut autem. Kluci svolí a na rozloučenou nám hrají Sídliště Mír. Diváci zpívají, tančí a křičí o další track. Pardubice byly úspěšně roztančeny.

Koncert Dukly není nikdy špatný nápad — hlavně v pátek večer, kdy není co ztratit a to nejhorší, co můžete získat, je výlet do země divů, kterou kluci svojí hudbou přináší všude, kam přijdou.