Wake up babe, americana je zpět. Oživila ji britská kapela

Každý někdy snil o Americe. Takzvaný americký sen prokapal i k nám a naše dětské a mladistvé představy jen dobarvily ideál života v USA – nekonečné pláže, fotbalové zápasy na velkých školních hřištích, plesy v tělocvičnách s diskokoulí a punčem. Všechno podtržené hudbou Halsey, Lana Del Rey, The Neighbourhood… Život v Americe se tehdy zdál lepší a barevnější než život, jaký byl na našich šedých sídlištích. 

Když zavřu oči, tohle přesně ve mě vyvolává hudba Wolf Alice. Pocity nevinné lásky, mládí, života a energie, které ve mě v roce 2018 probouzely koláže s filtry na Tumblru. Postupem času jsme si sice uvědomili, že USA není nějaká vysněná perfektní krajina, kde se lidé mají lépe než my. Trochu té nostalgie se mi snad dá prominout a já si dovolím se zasnít nad dlouhými plážemi osetými palmami do tónů písně Passenger Seat.

V podzemním sálu velké Lucerny jako by se čas zastavil. Výrazný vokál frontwoman Ellie Rowsell a celá její vizáž této iluzi pouze přidává. Přilnavé bílé bodýčko s třásněmi a výrazným stříbrným páskem… vypadá jako opravdová superstar. Když za ní reflektor nasvítí na background z třpytivých třásní hvězdu, skoro se mi zastaví srdce.

Nutno dodat, že Wolf Alice je britská kapela a s reálnou americanou nemají společného nic víc než vibe, který ale imitují skvěle. Kombinace folk-popu s grunge linkou funguje výborně – výsledkem je ohromující a hypnotizující set, který na koncertě doslova odzbrojí. Pro pochopení doporučuji pustit si Lipstick On The Glass z jejich alba Blue Weekend.

Opravdová americana se projeví hlavně v písních jako White Horses. Ta posluchačstvo velice jednoduše rozproudí. Kromě éterického vokálu Rowsell se objeví i hlas bubeníka Joela Amey. Tenhle song je z jejich nového alba The Clearing můj osobní favorit, a to přesně kvůli mixu vokálů a chytlavé melodii.

Jejich hudba obecně není moc moshpitovací nebo skákací – posluchačstvo se na koncertě spíše pohupuje do rytmu hudby a přidává se k Rowsell v chytlavých pasážích písní. Ovšem mají v setlistu i energičtější kousky. Bloom Baby Bloom hned nakopne diváky a ti se roztančí. Je vlastně krásné sledovat pány, kteří tam přišli kvůli svým slečnám, jak s nimi tančí. Trochu to rozbíjí mé rozhořčení z toho, že přes ně celý koncert prakticky nic nevidím.

Lidé tančí i na balkoncích, sál praská množstvím lidí – tohle je první headline koncert Wolf Alice u nás, nepočítaje Rock for People 2022. Kdysi předskakovali Harrymu Stylesovi, právě tam sem se s nimi seznámila i já. V té době jsem se zamilovala do jejich alba Blue Weekend a písně Feeling Myself.

Letošní album The Clearing je oproti předchozí tvorbě klidnější. Je stále emoční, stále cílí na určitou hořkosladkost lásky, ale už není tolik cítit nevyspělou emocionalitou, která je předchozí tvorbou protkaná. Texty alba rezonují úplně jinak a spíše než na prvotní emoční důraz cílí více na nitro posluchačstva. Jdou více do hloubky emočních procesů a složitosti vztahů. I co se týče hudebního rázu, má s předchozími alby málo společného. Wolf Alice roztahují křídla a zkouší nové věci, sebevědomí sami v sobě.

Tohle se projevuje i na stagi – jsou hvězdy a ví to. Jejich projev ale není arogantní, je vstřícný, přátelský a to se projevuje i do publika. Celý koncert má pozitivní, láskyplnou atmosféru.

Když zavřu oči u tónů poslední písně, jejich nejpopulárnější Don't Delete The Kisses, připadám si právě jako na západním pobřeží a vrátím se zpátky do předcovidové doby, kdy se všechno zdálo jaksi barevnější. Vztáhnu ruce ke stropu a nechám hudbu, ať mě unáší, kam jen kapela chce. Vím, že budu v bezpečí.

I'd shine for you like a star

Silver and gold in your arms

Yeah, I burn for you in the dark

What if it's not meant for me?

Love

—

Don’t Delete The Kisses