Sám daddy – a taky spoluzakladatel festivalu Rock for People – Michal Thomes hlásá do megafonu, že tolik lidí při otvíračce ještě neviděl. I v kempu vidíme nevídaný nával. Přes noc na středu vyrostla prakticky nová civilizace, a to i navzdory víc než mid počasí. Jo, ráno byla celkem kosa, ale to nikoho neodradí, a opozdilci ty stany tahají i v devíti stupních.
S prvními návštěvníky areálu ale roste teplo a žár slunce nad námi rapidně stoupá. Možná ho přivolal sám velký Thomes, Možná to byli Bert and Friends.
Ti celý fesťák otevírají. I když to bylo na stage Evropa 2, tedy trošku menší haló než taková KB Stage, fakt se pódia zmocnili. Havajská estetika stage i kapely fanoušky roztála z ranního mrznutí a naladila do prázdninový nálady. To podpořili i Čechům známé songy z nového alba České moře, i jejich starší tvorby.
Hot kapelka ze Švédska nám otevřela KB Stage, a ještě umocnila prázdninový vibe. Normandie to neměla jednoduché. První koncert festivalu na hlavní stage je vždycky nevděčný slot. Ale sakra, oni hoblovali. Tihle švédi vytáhli chytlavý energický rock, který vkusně prokládali elektronikou. I když je člověk neznal, nahned si ho omotali kolem prstu a během chvíle zpíval crowd společně s kapelou. Lepší otvírák jsme si nemohli přát.
Na té samé stagi je následně vystřídali Bad Nerves. Kapela z Essexu přišla s o něco víc heavy energií, a zpěvák dost dobře pracoval s teď už probuzeným publikem, které se pomalu pálilo díky zrádnému červnovému slunci. Otevřel se i první pořádný moshpit, který se sice rozjel, ale byl plný přátelské energie – na masakr je ještě čas.
Ale ne na dlouho. Masakr přišel jen o pár hodin později. Z rukou ženy, která vypadala trochu jako anděl. Poppy nalákala obrovský dav lidí na druhé největší stagi a ani jednoho z nich nezklamala. Hrála své agresivní emotivní tracky, které naživo zněly ještě tvrdší než na desce. A proto Crystalized, z jejího posledního alba, bylo tentokrát zahráno na podladěné kytary, místo originálu, kde songu slyšíme podanou na synťácích.
Celé publikum před Tesco stage si tyhle obměny fakt užilo. V kotli bylo vidět, že lidé přesně věděli, za čím jdou – za tvrdým metalem podaným na první pohled mírnou ženou. A ta umí fakt řvát.
A nejen to. Udělala masivní bordel. Větší wall of death dneska ještě nebyla a nejeden člověk v ní získal modřinu a ztratil kelímek. Poppy přišla do Česka a ničila, ačkoli s publikem se jí moc interagovat nechtělo. Dokázala však minimálně to, že už první den RfP je extrémně nabitý, a další interpreti to jen potvrzují.
Shinedown tu stage skoro zničili. Ano, můžeme je hanlivě označit za “divorced dad Rock”, ale tyhle stereotypy by si nenechali líbit. Už od prvního songu šlo o rockový nářez, který ani na moment nepolevil. Shinedown si prostě řekli, že budou headlineři a nenechali si to vymluvit. V pořádku.
A kdo nebyl na Shinedown, byl pravděpodobně na Evropě 2 na Awolnation. Havajské dekorace od rána nezmizely, ale dost se od té doby vyfoukly, takže působily zvadle. Awolnation přišli dělat bordel, a slyšet naživo jejich největší klasiku Run bylo fakt potěšení pro uši, a trochu návrat do minulosti.
Renné Dang nám večer hrál melodramata o lásce, o rozchodech a všem možném, co hojí bolavý rány. Tahle star ze Survivora se zdála být překvapená svou audiencí, ale nebála se zpívat. Jeho tracky byly mixem rocku, popu i rapu, takže to bylo něco pro všechny, kterým se nechtělo tahat přes celý areál na headlinery.
Headlinery byly první den Avenged Sevenfold. Kapela, co dokázala dostat progresivní metal do veřejnosti, si návštěvníky fesťáku rychle získala a jejich pozornost nepustila.
Všem fanouškům, co celý den pobíhali v triku a7x se splnil sen, a my jsme za to rádi. Na songy jako Nightmare nebo Hail to the King, což jsou staples těchhle draků, to byl masakr. Progresivní metal není žánr pro každýho, ale tahle kapela ho prodávala fakt dobře.
A kdo měl po headlinerech ještě pár zbytků energie, šel na Kneecap. A ty nás dodělali úplně. Jasný, má to být Rock for People, a tohle byl rap, ale váleli. Sami si ze své přítomnosti na rockovém festivalu dělají srandu. Kneecap přinesli svůj energický punk rap částečně zpívaný irsky a bylo těžké odolat jejich poselství.
Je to politicky motivovaná kapela, ale v pitu nejde nesouhlasit. Když Kneecap zpívají, ať Britové vypadnou z Irska, nebo o policejní brutalitě, chceme je prostě podpořit. Nad hlavami lidem vlají vlajky na podporu, a když celý stan křičí ,,Free free Palestine,” jako na protestu, těžko říct, že hudba má být apolitická.
A najednou odbíjí půlnoc, a my víme, že druhý den bude stejně náročný jako tenhle. Ale to je v pořádku, RfP je prostě dovolená. A když během dovolené únavou padáte, znamená to, že je fakt užitá.
Text: Petr Fejtek, Alena Lavrenčíková
Foto: Barbora Kaufmann