Druhý den na festivalu zpravidla mívá pomalejší a uvolněnější začátek – většina se ještě musí vzpamatovat z prvního dne. Dopolední program ve formě divadelních představení v překrásné farní zahradě nalákal rodiče s dětmi. V Riverside Coffee si návštěvníci přišli poslechnout literární četbu a postupem dne postupně započal sobotní lineup hudebníků a kapel v Kafaře a v prostorách Orlovny.
Odpolední program zahajuji v Kafaře s Hello Incognito. Lo-fi písničkář s kytarou v ruce vítá skromné publikum melodickými písněmi, které ozvláštňuje neuhlazeným, syrovým projevem. Posluchači posedávají na dřevěné podlaze a pokyvují hlavou do rytmu. Pár lidí na balkoně kouří cigaretu a pozorují venkovní divadlo na zahradě. Zpěvák mezi písněmi roztržitě popisuje jejich význam. Nemotorně doladí kytaru, pokládá kapodastr na pražec, mohutně se rozmáchne a hraje dál. Diváci se kolébají během songu Helicopter ze strany na stranu.
Ani v Riverside Coffee se atmosféra poklidného odpoledne nemění. U stánku se táhne fronta, od okýnka zákazníci po jednom odcházejí se zmrzlinou nebo pivem v ruce. U mikrofonu se střídají vystupující, kteří čtou autorské texty, zatímco diváci se opalují na trávníku nebo naopak hledají stinné místo k odpočinku.
Trochu mě mrzí, že následující koncert je uvnitř. Ida the Young se minulý rok stala mojí festivalovou láskou a jejich hudba mě pokaždé přenáší do horkých prosluněných dnů. Letos je ale i přes letní počasí venku vidím na pódiu chladného sálu Orlovny.
Kapela, která se představuje pokaždé v jiné sestavě, vystupuje tentokrát s bicími a klávesami, ovšem dnes jim chybí druhá kytara. To trochu mate zbytek kapely v některých písních, ale rozhodně to neubírá na finálním výsledku. Zvuk je díky uzavřenému prostoru hutný a plný, bicí celou show nakopnou a oživí. Klavír, v kombinaci s bolavým vokálem zpěvačky, je citlivý a harmonický.
Zpěvačka navíc stojí uprostřed pódia přímo před oslňujícím reflektorem, který září směrem k divákům. Tvoří tak v podstatě svatozář kolem její hlavy. Během písně Red se navíc příznačně promění do rudé barvy. V temné místnosti se nechávám oslňovat zářícím světlem a zadržuju slzy.
Vycházím ven a ocitám se zase v jiném světě. Upřímně, koncert se mě dotkl tak, že mi chvíli trvalo, než jsem se zase vrátila do reality. Na venkovním pódiu se chystá whyohwhy. Tahle brněnská kapela se žánrově pohybuje kolem dream-popu a slowcore. Kromě geniální instrumentálky nepostrádá ani neotřelé intimní vokály v podání Barbory Hory a Soni Amran. Z jejich spojení vzniká hypnotická show, která si získává pozornost celého ObrFestu.
Chvíli před koncem vypadávají pojistky. Hudba utichá, chvíli zmatku ale brzy vystřídá pochopení. Zpěvačky si sedají na okraj pódia a s kytarou v ruce zpívají další píseň. Diváci se k nim přiblíží a společně tak dokončují koncert v laskavé a intimní atmosféře.
V programu se pak potkala dvě jména, a to Peter Kolárčik a Kvietah. Oba interprety jsem chtěla vidět naživo. Dlouho jsem se rozhodovala, koho chci vidět víc, ale nakonec jsem vyrazila do Kafary, abych si poslechla slovenského hudebníka. Malé prostory už byly ale v tu chvíli zalidněné od podlahy po strop. Nebylo místo ani na balkoně, ani na schodech. Dokonce mě ze zoufalství napadlo, že si koncert poslechnu z terasy. Byla jsem ráda, že jsem se protáhla ven.
Vydala jsem se zpátky na Kvietah, jenže Orlovna taky praskala ve švech. Nechtěla jsem se už nikam cpát, přepadla mě introvertní chvilka, tak jsem to prostě vzdala. Koupila jsem si pivo a poslouchala zvukovou zkoušku další venkovní kapely.
Občas mi někdo řekne, že ho festivaly odrazují kvůli tomu, jak jsou hektické. Když nestihne kapelu, tak dostane FOMO, další koncert si vůbec neužije kvůli vedru, přepadne ho úzkost, a tak dále. Chápu to, občas je toho prostě moc a člověk potřebuje na chvíli zastavit a vypnout.
Když je toho na nás na fesťáku moc, vždycky je možnost si jen sednout do trávy a prostě si užívat atmosféru. Koupit si langoše a umazat si bradu od kečupu, prohlédnout si stánky v areálu, zahrát si prší ve stínu stromů… Festivaly nejsou jen o hudbě, ale i o lidech. Myslete na to a užijte si akci po svém.
Posedáváme s partou lidí u stolu a před námi se na pódiu chystá pomyslný vrchol programu. Bratři Orffové vydali poslední album Šero v roce 2013. I po více než deseti letech stále rezonuje s publikem. Kapela koncertuje pouze zřídka, i proto sklízí mohutný potlesk již na začátku vystoupení.
Kromě obvyklých nástrojů slyšíme výrazné, ale snivé tóny trumpety. Bicí a perkuse jsou hravé a pohybují se na pomezí folku a jazzu. Akustickou instrumentálku navíc ozvláštňují syntezátory. V písních Bratří Orffů sledujeme příběh Serži Vantóše, který posluchače albem provází. Poetická hudba se vznáší areálem a diváci si zasněně užívají unikátní živý koncert. Zdá se, že kapela má zase další nové fanoušky, tak schválně, jestli se to projeví na počtu koncertů.
Atmosféra večera ožívá v Orlovně. Mat213 smíchá hyperpop s rapem, přidá špetku klubové hudby a vyplivne nálož temperamentní hudby s nábojem. Drzá energická show probouzí publikum, sálem zní vokál zdobený autotunem, elektrické beaty a melodické syntezátory. Sebeironické texty reflektují generaci Z a upřímný nostalgický projev zasahuje i mileniály.
Na přání jednoho z fanoušků hraje 123 z nedávno vydaného EP Gufrau213, vytvořeného ve spolupráci s Gufrau. A když už si řekl o písničku, vytáhl si ho zpěvák k sobě na pódium. Venku už se ochladilo, ale vevnitř začíná být fakt horko. Rozjela se party překypující energií. Občas mě při poslechu napadá, jestli to Mat vlastně myslí vážně, nebo si z nás jen dělá srandu. Ve finále elegantně balancuje na pomezí sarkasmu a vytváří originální show, která lidi fakt baví.
Jako třešnička na dortu celého festivalu nás v Kafaře čeká Cringe Prince. Pro tohodle rappera mám trošku slabost a nechtěla jsem riskovat, že se tam nevejdu jak odpoledne. Do sálku jsem proto naběhla už půl hodiny před plánovaným začátkem. A udělala jsem dobře. Dvacet minut před koncertem se tam nedalo hnout.
Cringe Prince je král československé rapové scény. Všechno si dělá sám, má naprosto geniální texty, dikci jako bůh, nabušený shows a dunivý beaty, který vám budou bušit až v žaludku. Naživo jsou jeho tracky něco úplně novýho, proměňuje backgroundy a do nich diktuje moudra jako mechanický strojek.
Vbíhá mezi posluchače, zatímco sází tracky z jeho jediného alba Drum. Ocitáme se v pekle a je tady pěkně horko. Podle mě jsem na chvíli omdlela, každopádně ještě dlouho po tomhle zážitku mi hrály v hlavě přísné trapové beaty z bublinkovafolie. Bezprostřední komunikace s publikem, improvizace, otevřenost a drzost. S trackem Železobetonový Airforcy uzavírá Cringe Prince nekompromisní výbuch energie v malé místnosti v Kafaře. Tím pro mě končí i ObrFest. Vracím se domů nočním rozjezdem, píská mi v uších, nevěřím tomu, čeho jsem byla ještě před chvílí svědkem. Už teď mi to chybí. Takže zas za rok?
Text: Kristýna Novotná
Foto: Natálie Balášová