Sociální sítě pomáhají mladým z periferií překonávat pocit přehlížení. Český politický obsah ale vnímají jako bizár

Dana Bučková působí jako doktorandka na Katedře mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. V rámci svého výzkumu, na kterém spolupracuje s Martinou Paulenovou a Alenou Kluknavskou, se věnuje politické angažovanosti mladých lidí v periferních oblastech. Zajímá ji, jaký má politický obsah vliv na mladé lidi, jak reflektují geografické rozdíly a do jaké míry jim sítě pomáhají překonávat pocit marginalizace. Svá zjištění představila také v rámci mezinárodní konference ECREA. 

Výzkumů o politické participaci mládeže na sociálních sítích existuje celá řada. V čem je podle tebe dosavadní nahlížení na mladé lidi nedostatečné a proč je nutné zohledňovat právě geografické rozdíly?

Podle mě je to důležité zejména kvůli tomu, že se mladí lidé z periferií často cítí zapomenutí – a to jak v mediální, tak i v politické reprezentaci. Tyto pocity pak mohou vést k určité frustraci, která v některých případech vyústí například v naprostý nezájem o politiku nebo ve volbu populistických stran. Obojí přitom může být ohrožením demokracie.

Proto mi přijde klíčové ptát se jich napřímo. Potřebujeme zjistit, jak vnímají reprezentaci svého kraje a jestli se vůbec cítí jakožto mladí lidé být politiky vyslyšeni. Jedině tak pochopíme, proč se o politiku nezajímají nebo proč je lákají určitá politická hnutí.

Co si vlastně v kontextu tvého výzkumu (a případně České republiky) máme představit pod pojmem „geografická periferie“?

Existuje spousta definic, ale v praxi si takové území můžete představit jako místo, kde se kumuluje hned několik problémů najednou: je tam málo pracovních příležitostí, špatná dopravní dostupnost, lidé tam mají v průměru nižší vzdělání a mladí odtamtud odcházejí. Většině lidí naskočí automaticky pohraničí, ale ono to tak nutně není. Periferie najdeme i přímo uvnitř republiky, často na hranicích jednotlivých krajů – těm se pak říká vnitřní periferie. 

Ve svém projektu pracuješ s pojmem „dvojí zranitelnost“. Co přesně spojení věkové a prostorové marginalizace v životě mladého člověka znamená?

Znamená to, že tito lidé jsou přehlížení hned nadvakrát. Zaprvé kvůli svému věku – jak ve veřejném, tak v akademickém prostoru se na mladé lidi často zapomíná, z čehož pramení ta věková marginalizace. A zadruhé žijí v regionech, na které se zapomíná úplně stejně. Jsou tak vlastně zranitelní ze dvou stran. Ráda bych ve výzkumu pochopila, jak se mladí lidé k této dvojí zranitelnosti staví, jestli ji vnímají a případně jak ji dále ovlivňuje.

Jakou roli v tomto procesu hrají sociální sítě?

To je samotné jádro celé studie. Dívám se na to, jestli mladým lidem pomáhají sociální sítě v překonávání pocitů marginalizace, nebo tyto pocity naopak prohlubují. Naše studie je sice stále v procesu, ale zatím to vypadá poměrně pozitivně.

Zdá se, že sociální sítě mladým lidem z periferií pomáhají obejít některé negativní důsledky toho, kde žijí. Například nedostatek pozornosti či uznání. Sociální sítě jim zprostředkovávají přístup k centru dění a mladí lidé díky sociálním sítím nepociťují některé ze zmíněných důsledků perifernosti.

Zjišťovaly jste tedy, jaký politický obsah vlastně tito mladí lidé na sítích vyhledávají a co by jim pomohlo necítit se zapomenutě? 

V našem výzkumu nás docela překvapilo, že politický obsah není ten nejdůležitější typ obsahu pro mladé lidi žijící na periferiích. Ukazuje se, že důležitější je obsah, který jsme se spoluautorkami označily jako lifestyle – například cestování nebo vaření. To je přesně ten obsah, který si aktivně vyhledávají a rádi ho sdílejí s přáteli. Politický obsah na ně naopak často „vyskočí“ a je to typ obsahu, který na svých sociálních sítích mít úplně nechtějí – například kvůli tomu, že se cítí přehlceni, že si chodí na sociální sítě odpočinout. Specificky český politický obsah často vnímají jako určitý bizár. 

Čím to je, že na ně působí právě takto? 

Obecně si to v článku vysvětlujeme určitým odtržením národní politiky. Mladí lidé vidí, že je na ně na této úrovni politiky zapomínáno. Vnímají to tak, že politici přijedou do regionu si udělat kampaň a potom se stejně nic nezmění. Zároveň obsah, který komentovali, byl často opravdu bizarní, protože se snažil přilákat pozornost – jako například Schillerová v obleku hranolek a podobně.

Ve výzkumu se zaměřuješ na vizuální obsah, jako jsou memes nebo reels. Jakým způsobem právě tyto formáty formují vnímání vlastní politické viditelnosti?

Vizuální obsah je to, co mladí lidé na sociálních sítích konzumují nejčastěji. Zvlášť díky popularitě Instagramu, který je vlastně postaven na vizuálu, hrají memes či reels roli zejména v rámci obsahu, který si mladí lidé posílají se svými kamarády.

Liší se zkušenost mladých lidí a jejich pocit (ne)viditelnosti podle toho, jakou konkrétní sociální síť zrovna používají?

Neřekla bych, že by se lišil samotný pocit neviditelnosti, ale určitě se liší důvod, proč tam chodí. Nás docela překvapilo, že spousta mladých lidí pořád aktivně používá Facebook. Berou ho ale spíš jako informační nástroj – chodí tam do lokálních skupin zjišťovat, co se děje v jejich okolí. Také si tam také čtou komentáře, což v nich často vyvolává pocity hněvu.

Podle toho, co nám mladí lidé říkali v rozhovorech, je to také platforma, která má tendenci jim ukazovat více obsahu, který se neshoduje s jejich názory. Oproti tomu Instagram názory participantů často utvrzuje, je méně polarizující.